Lze specifikovat skupinu maminek, které se rozhodnou pro nošení dětí?

18.02.2010 22:49

 

 

Nošení dětí v šátku je alternativní způsob nošení dětí v současné společnosti. Zákonitě se objevila otázka, zda se skupina nosících maminek liší od ostatních žen. Ženy ve skupině experimentální jsou nejčastěji ve věkovém rozmezí 25 až 35 let. Ptala jsem se distributorů šátků, jak by se maminky, které své děti nosí, daly charakterizovat.

V prvé řadě jsem se dozvěděla, že rodiče, kteří si šátek pořizují, inklinují k přírodě a všemu přirozenému. Chovají se ekologicky, volí šetrné prostředky vůči přírodě, nejsou zasaženy módními trendy, a tudíž si myslím, že také méně podléhají konzumnímu způsobu života. Lze je označit za sportovní typy. Předpokládala bych, že „šátkaři“ využívají v nižší míře osobního automobilu a více cestují městskou hromadnou dopravou vzhledem k častému ocenění bezbariérovosti a mobility v souvislosti s nastupováním do městské hromadné dopravy.

Distributoři je označují za přemýšlivé, dychtivé informací a lidi s vyšším stupněm vzdělání, což bylo potvrzeno tímto průzkumem, kdy ve skupině žen, které nosí dítě v šátku, bylo nadpoloviční procento vysokoškoláků. V souvislosti s dosaženým stupněm vzdělání v této skupině respondentek mě zajímalo, zda se zde nesoustředí vyšší procento určitého profesního zaměření. Předpokládala jsem vyšší četnost pedagogického a humanitního vzdělání. Bráno v relativní četnosti je v experimentální skupině nejvíce ekonomicky vzdělaných žen (16,03%) a o něco méně zdravotníků (15,27%). Stejné procento bylo odborných profesí, jako například právníci, manažeři, geodeti, ale i učňovské profese vyžadující odborné znalosti a dovednosti a další, které lze specifikovat jako vysloveně odborné kromě pedagogů, zdravotníků a ekonomů. Pro zajímavost, ve skupině matek, které nenosí děti v šátku, je zdravotníků pouze 9%. Nicméně si nemyslím, že by profesní zaměření výrazně ovlivňovalo rozhodnutí nosit dítě v šátku.

Co se týče snaze po hlubších informacích v souvislosti se získáváním poznatků o  praxi a teorii ,,šátkování“, v experimentální skupině se nadpoloviční většina maminek vzdělávala v oblasti psychomotorického vývoje dítěte. Otázka byla uzavřená, a tudíž velice obecná. Bylo by přínosnější v případě hlubšího prozkoumání problematiky praxe nošení dětí se ptát obšírněji a zjistit také, kde informace získávají.

Maminky používající šátek jsou distributory vnímány jako upravené a přátelské osoby hlavně ze středních vrstev obyvatelstva. Navštívila jsem dvě přednášky na téma nošení dětí v šátku a mohu toto tvrzení potvrdit. Na obou byla příjemná atmosféra. Myslím si, že to je hlavně tím, že zde panuje zaujetí přednášejícího a zúčastněných pro stejnou věc, a tou je potřeba dát dítěti to nejlepší. Také není ze strany prodejce vyvíjen nátlak. Přednášky nemají formu prezentace výrobku, ale na základě zprostředkování informací o psychomotorickým vývoji a potřebách novorozence, se zájemce rozhodne ke koupi. Příslušnost ,,šátkonosičů“ ke střední společenské třídě je zřejmě ovlivněna ekonomickým standardem a možná i snahou chovat se ekologicky, což nedovoluje maminkám jezdit často autem, a proto raději volí městskou hromadnou dopravu, kde je šátek jako prostředek přepravy dítěte k nezaplacení.  

Potřeba informované volby přivede tyto maminky na kurzy a přednášky týkající se informací o vývoji dítěte a o šátku. Jejich vnitřní přesvědčení musí být podloženo informacemi. Je možné, že snaha po získání vícero informací je spíše potřebou se ujistit ve správnost konání? 150 let ,,vlády kočárků“ zpřetrhalo tradici, na které by mohli dnešní rodiče s vnitřní jistotou stavět a bez pochybností konat, tak jak činili předkové. Když tradice chybí, musí být nahrazena odbornými informacemi.

Mladá generace rodičů si uvědomuje více, než kdy jindy v minulosti svou zodpovědnost za děti, a hlavně ji přijímá. Tím jsou charakterizováni především ,,šátkaři“ Zároveň je u nich silná potřeba blízkosti k miminku. Toto bylo také potvrzeno průzkumem, kdy ženy v celém výzkumném vzorku celkem často udávaly výhodu šátku v tom, že umožňuje blízkost dítěte s matkou, vzájemný tělesný kontakt. Pocit bezpečí pak vnímají ne pouze z hlediska dítěte, ale z hlediska obou. Dalo by se říci, že pokud matka vnímá veškeré projevy novorozence, učí se ho znát a získává jistotu, že kdyby se mělo něco dít, ihned zareaguje.

Zvýšenou potřebu blízkosti současné generace rodičů vidí dr. Prekopová v souvislosti s ,,vlnou chladné výchovy“, v níž byli současní mladí rodiče vychováváni. Proto by rádi dali svému potomkovi něhy a lásky dvojnásob. Jedním z možných důvodů, proč šátky dostály renesance, je i ten, že si mnozí uvědomují neútěšnou situaci naší společnosti, která se vyznačuje vysokou mírou sociální patologie a pokleslým konzumním způsobem života, který enormně zatěžuje naší planetu. Instinktivně se navracejí k přírodě, na počátek, a tím je zrození nového života. Uvědomují si jeho hodnotu a jeho potřeby, kterými se začínají řídit.  

 

Co vede maminky k tomu, že se rozhodnou nosit nebo nenosit miminko připoutané na těle?

Jaká je motivace  nošení dětí a kdy se tak maminky rozhodnou? V současnosti to není nedostatek peněz, kdy nemají rodiny na kočárek, i když někteří spíše starší občané nabízeli maminkám „nosičkám“ na kočárek, když na něj nemají. A opak je pravdou. Dnes se za jistý přepych považuje vlastnictví šátku, mluvím zde o těch kvalitnějších, který stojí odhadem 2000 – 3000 korun českých. Proto se některé z maminek rozhodly šátek nepoužívat právě z nedostatku finančních prostředků. Mnohé z maminek se dozvěděly o existenci nošení dětí již před porodem a nebo také dávno před otěhotněním. V tu dobu si člověk těžko dokáže představit, co vše obnáší péče o novorozence, a přesto již ví, že by chtěl nosit.

Předpokládám, že charakteristika maminek podrobněji rozebíraná v předchozí výzkumné otázce, bude platit zejména pro ženy, které nosí dítě v šátku denně. Nošení zakomponovaly do svého životního stylu. Vzhledem k jejich charakteristice a pojetí ,,šátkování“ jako návratu k tradičnímu způsobu života dává tato domněnka smysl.

Abych ji ověřila, přistoupila jsem k porovnání frekvence nošení dětí do šesti měsíců s důvody, proč začaly respondentky šátek používat (Příloha 7). Odpovědi na otázku, proč se rozhodly nosit své děti v šátku, jsem rozdělila do čtyř skupin: důvody upřednostňující blaho dítěte, pohodlí matky, vzájemný vztah matka – dítě a praktičnost. 

Ve skupině nošených dětí každý den více jak čtyři hodiny a méně jak čtyři hodiny se praktické výhody šátku objevily 30x a to v podobě mobility, bezbariérovosti, volné ruce a praktické výhody nošení. Pohodlí matky bylo zmíněno 10x, blaho dítěte 34x a vzájemný vztah matka dítě v podobě blízkosti, kontaktu 24x. Přičemž ve skupině dětí nošených v šátku často, ale ne každý den a zřídka, kdy se praktické výhody objevily 50x, pohodlí matky 11x, blaho dítěte 28x a vzájemný vztah matka dítě pouze 6x. Dále tyto maminky volily nošení, protože je sympatické, prověřené, přirozené, někdo jim ho doporučil a zdá se jim lepší než klokanka. Jak je vidět, u maminek ve druhé skupině nošených dětí převládají praktické důvody nošení.

Maminky nosící babyvak ve větší míře zdůvodňují svou volbu praktičností a možností mít volné ruce. I když znalosti o pozitivním působení nošení dětí v šátku mají podobné jako matky používající šátek. Je zde vyšší procento dětí nošených pouze zřídka kdy. Některé maminky se rozhodnou pro vak především proto, že úvazy šátku jsou celkem složité. Pro jejich zvládnutí je mnohdy nutné navštívit speciální kurz, a i po té většina zvládá pouze jeden úvaz, který vyhovuje jak mamince, tak miminku.

 Avšak jsou maminky, které okouzlil šátek svou praktičností a svými výhodami. Vzhledem k tomu, že dítěti byl také příjemný, přirozeně se v nošení pokračovalo v závislosti na jeho potřebách. Avšak žena, kterou by bylo možné zařadit do skupiny ,,šátkařek“, se nejprve o dané problematice bude snažit zjistit co nejvíce informací. Stále je tedy primární potřebou nošení saturace potřeb dítěte.  

Avšak maminky, které upřednostnily kočárek, nelze označit jako ženy méně myslící na blaho svého potomka. Pouze si představují to dobré pro své dítě trochu jinak. Disponují-li informacemi, které by jinou maminku přivedly k šátku, není důvod, že tak učiní také, protože oni jednají na základě tradice. Babička i maminka kočárek používaly a neublížilo jim to. Tak proč se ho vzdát? Myslím si, že hledat hlubší rozdíly osob mezi skupinou experimentální a kontrolní nemá větší význam. Primární motivace k nošení je na základě vnitřního přesvědčení a nastavení se na maximální blízkost dítěte, která vyhovuje i matce.   

A proč se vlastně některé maminky rozhodnou šátek nepoužít? Jedním z opakovaných důvodů byl ten, že se to dítěti nelíbilo. Je zřejmé, že lze hledat souvislosti s vnitřní jistotou maminky, při ukládání dítěte do šátku. To vycítí nejistotu matky, začne se šátku obávat a maminky si zákonitě myslí, že se mu to nelíbí. Lidé, kteří se pohybují v praxi šátkování, tvrdí, že není dítě, kterému by byla nepříjemná blízkost mateřské osoby. Celkem vzato by to odporovalo fyziologickému nastavení novorozence, jež je z biologického hlediska považován za nošence. Některé respondentky vysvětlovaly své rozhodnutí negativním postojem rodiny, ponejvíce babiček. Ze zkušeností matek, jež šátek užívají, jsem zjistila, že se potýkaly také s negativním postojem nejbližšího okolí. Avšak časem, kdy se ukázalo, že dítě je spokojené a navíc přináší nošení výhody ve formě mobility, své stanovisko změnily. Naše babička byla také zprvu kategoricky proti. Nejsilnějším argumentem bylo, že dceři zničím záda. Avšak během času se její postoj změnil. Mnohokrát vyžadovala, abych zvolila raději šátek než kočárek. Zřejmou spokojenost dítěte určitě zaznamenala, a tudíž mohla také čerpat z pozitivních aspektů nošení dětí, kterými je především lehká manipulovatelnost a mobilita. Myslím si, že negativní postoj nejbližší rodiny, který je také emocionálně podbarven, ustojí žena, která si je svým počinem opravdu vnitřně jistá. Jak jsem zmínila výše, svou jistotu se snaží upevnit získáváním informací, aby vyvrátila předkládané protiargumenty, jak dítěti ubližuje. Čtyři maminky z experimentální skupiny udaly jako negativní aspekt ,,šátkování“ negativní postoj okolí. Jedna z nich se dokonce svěřila, že jí kdosi vyhrožoval, že na ní pošle úřad sociální péče o děti za týrání svěřené osoby.

 

Zpět

Vaše názory a připomínky ke článku

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode