Dítko začínáme vychovávat od chvíle, kdy slézá z klína - jak pracovat s opozicí a se vzdorem batolat?

11.10.2015 21:50

 

Hlavním tématem setkání se staly hranice ve výchově v období věku dítěte těsně před vstupem do tvz. ,,první puberty" je dítko, zatím poklidné, v ledasčem si nechá říct, avšak občas nepřijímá s povděkem, to co mu předkládáme. Často již chodící kojenec, se umí pěkně ozvat. Získává zkušenosti, jak okolí reaguje na jeho souhlas a hlavně nesouhlas s tím, co mu předkládáme, kam jej vedeme. A když je slovo rodiče nejisté dvakrát ne a potřetí ano, bude při další příležitosti jeho vyžadování urputnější. To je logické, když cítíte, že můžete svůj názor, svou věc,  prosadit, jste odhodlanější, vynalézavější. Pokud však víte, že neporazíte, přizpůsobíte se, zanadáváme si, ale na příště si můžete vyladit očekávání na základě jasné a srozumitelné zkušenosti v dané situaci. Pokud ne, následuje nejistota, neklid.  Rodič vede a dítko následuje. Tak to má být, protože kdyby vedlo dítko, je to na něj moc a moc velká zodpovědnost, která jej zneklidní a přivede do zmatku. Rodiče jsou pro dítě jistotou jako pro řidiče bílá krajnice na silnici, kterou jinak obklopuje tma. Také se plně spoléhá na ni, protože
ví, že za ní vjet je nebezpečné. Bílá čára na kraji silnice nám říká, kam můžeme a kam ne. Dokonce uprostřed silnice nám v některých místech zakazuje předjíždět. A posloucháme ji, protože víme, že pokud ji  neposlechneme, můžeme spadnout ze srázu, do příkopu a nebo způsobit autonehodu.  Děti však důsledky svého konání zatím neumí domyslet. Proto se opírají o své rodiče. Ve výchově však málo kdy nastává v současné společnosti situace, kdy jasnost a důslednost rodičů je vedena vnímáním nebezpečí, 
jako například přecházení silnice.  O to je těžší si uvědomit, že hranice je opravdu důležitá. Pokud nejsou nastavena pravidla soužití, řád, dítko se nenaučí jej respektovat. Nevejde se do hranic a očekávání společnosti, do které roste. Často se nenaučí soustředěné pozornosti, je neklidné a u ničeho nevydrží  (televize se nepočítá, u ní vydrží i jinak neklidné dítko). Děti obvykle pak narazí ve školce, ve škole na to, že nebude schopné akceptovat povinnosti, respektovat autoritu učitele (avšak učitele, který dokáže dítě vnímat, jeho názor, nápady, připomínky, motivace, dokáže diskutovat  a nestát na podstavci, jako že on je tu ten chytrý, to není moderní pedagog. Dítko může vyjádřit svůj názor, ale do školy přijít včas musí, např.)  A toto se začíná formovat ve chvíli, kdy dítko začíná slézat z klína. Chce poznávat, ale někdy to není možné, někdy by mělo přeci jen na klíně setrvat. Ale i hranice a řád věcí lze nastavovat s vnímáním potřeb a rytmu dítěte.  Pokud je řád v souladu s postoji a životní filosofií rodiče, je lépe udržitelný, než-li pravidla stanovená jen tak, aby byla, a nebo, že se to píše.   Dítko rádo šlape do vody? Vezmeme si holínky. Chce papat čokoládu, když jí papá tatínek, tak ji nebude tatínek papat před dítětem. Kdy dodržíme určitá pravidla soužití, děti si na ně zvyknu a v období vzdoru je budoudokonce vyžadovat. Současné rodiče malých dětí,  vedli jejich rodiče dosti přísně. To smíš a to nesmíš. Zároveň se však většinou, nepozastavili na tím, jak se cítí mezi tolika zákazy a příkazy. My jako rodiče můžeme vést dítko v řádu a ne v chaosu,  aby mělo pocit jistoty očekávaného ve vztahu s maminkou
a s tatínkem, aby pro ně byli jeho rodiče čitelní. A co můžeme přidat, je porozumění a svoboda adekvátního vyjádření emocí, možnost komunikace. Mohli jste Vy vyjádřit, že se Vám rozhodnutí rodiče nelíbí? Svůj vztek, ukázat slzičky? Vaše dítko  může, i když občas musí také poslechnout. Asi moc ne  a umíte to nyní?
Děti budou umět to, co je naučíme.  Pokud si uvědomíte a zpracujete  své pocity vzteku, lítosti z dětství, jež Vás
nyní vedou k odmítání hranic vlastním dětem a vnímající hranice jako špatné, získáte  sebejistotu při stanovení požadavku na dítě, zjistíte, že nenaplňujeme jen polovinu potřeb malého dítěte, ,,pouze jistotu v jasné Ano a NE rodiče, pevnost a řád" ale dáváme mu také svobodu vyjádření emocí, možnost emocím porozumět, dialog,  porozumění a můžete pěstovat lásku bez podmínek, mám tě rád, i když se vztekáš, a rozumím ti. Naplňujeme všechny potřeby, které děti mají.  Malé děti křikem, větší již slovy mohou povědět, proč se jim Vaše rozhodnutí  nelíbí. A když komunikujeme, lze dojít ke kompromisům, tam kde to lze, a tam kde ne, je zde možnost dát
dítěti pocit přijetí i s emocí vzteku, za současného vyjádření pochopení. 


 

Volně a svobodně se lze s jistotou  pohybovat v mezích hranic, 

které nám stanoví přírodní podmínky, osobní limity, společnost a

rodiče nás učí tyto hranice kriticky přijímat.


Zpět

   

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode