Fenomén vykořenění

11.08.2010 15:19

 

     

                               Možné příčiny citového vykořenění

 

1.  Ztráta domova a majetku

 

Rodinné kořeny jsou pevně svázány s místem, majetkem a s lidmi. Cyklický čas rodinného společenství, který je ohraničen zrozením a umíráním, má svůj hluboký smysl tehdy, když se odehrává na jednom místě, které vyjadřuje jednotu a kontinuitu rodu, v jeho rodišti. Proto není divu, že první známky rozvolnění rodového řádu se objevily již ve dvanáctém století, kdy poboční příbuzní ztratili právo dědit po sobě, což přispělo k vzájemnému odcizení rodin z dříve sloučených rodů. Jednou z příčin rodového vykořenění je ztráta domova. V dějinách je mnoho okamžiků, kdy v důsledku politické situace byli Češi nuceni opustit své příbytky a mnohdy i svou vlast.

Pevné rodové kořeny má ten, kdo ví, co dělali jeho předkové, odkud pochází a jaký měli život. Tak může člověk pokračovat v rodinném dědictví. Z úcty k předkům bude pokračovat v předky započatém díle. Tato možnost však byla mnoha Čechům odepřena 23. února 1948, kdy jim bylo znárodněno osobní vlastnictví. Tisíce lidí tak přišlo o své firmy, podniky, které sami vybudovali anebo je převzali od svých předků. Vzali jim půdu a pole, které po staletí obdělávali. V časopise Rodinný život uvádí autorka článku, který se věnuje rodinným kořenům, ThDr. et Mgr. Ladislava Marešová příklad ze své rodiny, kdy jejímu pradědečkovi zabavili komunisté hospodářství. Pro něho bylo velmi těžké sledovat, jak mu vykáceli ovocný sad, kde byl každý strom vysazen při příležitosti narození dítěte v rodině. Tento muž byl přesvědčen, že hospodářství převezme nejstarším syn stejně, jako to udělal jeho otec a děd před lety. Stromy byly vytrženy i s kořeny. Následně se uvolnily kořeny jeho dětí, které se rozptýlili do všech koutů Čech. Uvedený příklad ilustruje jednu z mnoha příčin rodového vykořenění, kterým je ztráta majetku. Péče o něj je součástí tradice. Dává členům rodiny smysl života, ale i jistotu, protože jejich budoucnost je existencí rodinné firmy svým způsobem předurčena.

 

2. Proměny sociálních podmínek rodiny

 Od 16. do 19. století byla rodina autoritářskou institucí, od níž její členové neočekávali emotivní podporu. Vztahy jejích členů byly dány spíše vlivem majetku a mocí. Rodina nebyla založena na základě dobrovolné volby manželů. Budoucí celoživotní partner byl vybrán rodiči na základě ekonomických a společenských předpokladů. Právo volby partnera bylo podřízeno rodičům, příbuzným či celé obci. V tradiční rodině byla patrná nadvláda muže nad ženou vycházející z ekonomické nerovnováhy a nadvláda celku nad jednotlivcem prostřednictvím tradic a etického a morálního kodexu rodiny.

 Ve společnosti s tradičním uspořádáním rodiny byly role jasně rozděleny. Muži drželi při sobě spojováni svými „mužskými záležitostmi“ a ženy zase spolu se svými „ženskými záležitostmi“. Ve dvacátých letech 19. století se objevilo feministické hnutí, jehož zásluhou byly ženy z rodiny částečně uvolněny a dostaly možnost se realizovat mimo rodinu. Začíná se rozpadat koncept „rodinného hnízda“.

 V důsledku velké průmyslové revoluce dochází k významné přeměně charakteru rodinného života s dopadem na kohezi širších příbuzenských vztahů. Mladí odcházejí ze svého rodiště do velkoměsta za prací. Na vesnici upadá zemědělství a zaměstnání lze získat spíše v městských továrnách. Převládá rodina nukleárního typu, pro jejíž vývoj je důležitým mezníkem fakt, že přestává být místem výroby statků, a stává se místem jejich spotřeby. Jako taková se vyčleňuje z širší rodinné komunity, čímž se výrazně oslabuje pocit sounáležitosti k širší rodině a zároveň také vzhledem k vertikální mobilitě dochází k hlubšímu uvolnění rodinných pout. Sociologové v této době začínají diskutovat o přítomnosti fenoménu individualizace neboli ztrátě pocitu sounáležitosti.

 Ruku v ruce s těmito změnami se prosazuje citový individualismus. Lidé se začínají ženit a vdávat s tím, koho si vyberou. Základem manželství je, namísto finanční dohody mezi vzájemně si vyhovujícími rodinami, romantická láska. S ní však přichází mnohá očekávání směřovaná k manželskému vztahu, směrem k manželovi a společnému soužití, která se ve střetu s realitou mnohdy nenaplní a manželství se rozpadne. Tradiční manželství stála dle Boswella na pevnějších základech než manželství stojící založené na vzájemném citu. Třebaže bylo založeno z majetkových důvodů, láska se postupně vyvíjela v průběhu let ve vřelý cit a pevnější svazek (Giddens 1999/158).  Jak se před nedávnem musel jedinec podřídit celku a sdílet s ním společný osud, tak teď si svou životní dráhu určuje nezávisle na rodinném systému. Prosazuje se nukleární typ rodiny. V rámci rodiny je pocit sounáležitosti pěstován skrze společné hodnoty a normy. Dle Shortera, jak ho cituje Ivo Možný, je však v moderní rodině patrná hodnotová diskontinuita mezi rodiči a dětmi, a to zejména proto, že hodnotový žebříček dětí ovlivňují masmédia mnohem více, jak jejich rodiče. (Možný 1999/201).

Oslabení pocitu sounáležitosti s rodinou je umocněno navíc opuštěním rodových tradic, které jsou jedním z prostředků uvědomění si rodové kontinuity. V čase bezmezných možností nás mohou navrátit k výchozímu bodu naší existence. Jsou momentem, kdy se můžeme se svými blízkými a příbuznými setkat a posílit tak jejich pocit sounáležitosti.

Od prvopočátku civilizace byla stmelujícím faktorem společnosti instituce dávání a braní, čili skupinový altruismus. Vzájemná výpomoc pomáhala vytvářet vzájemné vztahy a závazky, které upevňovali společnost a bránili ji tak proti případným rozkolům mezi jejími členy. Podporovali tak kohezi skupiny. V archaické společnosti byli lidé štědří a rádi druhému poskytli pomoc, na rozdíl od moderního člověka, který se ostýchá přijímat, aby nemusel dávat. Francois de Singly si myslí, že stát prostřednictvím sociální podpory napomáhá snižování závislosti rodin na podpoře příbuzných a sousedů, ženy na muži a dítěte na rodičích. Tradiční rodinná pouta posilována vzájemnou závislostí tak slábnou, což vede na druhou stranu k větší závislosti rodiny na psychologické, pedagogické, justiční a sociologické pomoci státu. (Singly 1999/37)

 

 3. Vytrácení tradičních obřadů a rodinných rituálů

V rituálech ohraničujících životní cykly člověka jako je svatba, křtiny, pohřeb je obsažen původní význam a hluboký smysl, který je velice často současnému člověku neznámý. A to zejména proto, že církevní obřady plné symboliky a duchovního náboje vystřídaly obřady světské, u nichž se průvodní rituály a symboly časem zredukovaly a modifikovaly. V období industrializace v 19. století, kdy začal upadat vliv křesťanství, započal v Čechách již v období první republiky proces sekularizace. Majetek, moc a prestiž církve slábly. Pomalu se měnil hodnotový žebříček lidí a jejich názory, kterými se odkláněli od křesťanského učení podporujícího hodnotu rodiny ve společnosti. Tento proces urychlili v Čechách komunisté tím, že činnost církve výrazně omezili a kontrolovali. Znárodnili jejich majetek, a tím podstatně omezili vliv křesťanství na jednotlivce.

 S  úpadkem vlivu křesťanství, se mění také tradiční obřady. Vytrácí se jejich duchovní náboj a mnohé jsou nahrazeny světskými rituály – vítání občánků, svatba na obecním úřadě, pohřeb v krematoriu atd. Avšak jejich zachování, byť ve světské podobě, je důkazem toho, že lidé rituály potřebují. Zde vidí problém doktorka Olga Nešporová v tom, že nebyly nalezeny adekvátní náhrady za církevní obřady, takže se od nich často ustupuje, protože postrádají původní smysl. (kde vzato?)

 Vykořenění, vyčlenění se, či ztráta návaznosti budoucího na minulé. V oblasti rodiny se hovoří o citovém vykořenění plynoucí z opuštění tradic. Nastává ztráta kontinuity generací, které v tradiční rodině plynule přecházela jedna v druhou, přičemž, v daný okamžik měla každá generace pro bytí rodiny jako jednotného systému, jak ji definuje Copans jako strukturovanou sociální a lokální jednotou, nepostradatelný význam (Copans 2001/133).

 

5. Děti bez kořenů

Jednou z příčin pocitu rodového vykořenění v celé jeho hloubce a šířce je asistovaná reprodukce za pomoci darovaného vajíčka, spermie anebo obojího. Dítě takto počaté ztrácí jakoukoliv šanci na poznání svých vlastních rodových kořenů, své minulosti. Co se stane s jeho identitou a sebepojetím?

Z hlediska sociálního učení může být vše v pořádku. Dítě vyrůstá v rodině, má prarodiče, matku i otce. Ale z hlediska systemického pojetí náleží do jiného rodinného systému, jehož genetickou a sociální paměť v sobě nese. V tomto systému pak ovšem dítě chybí a ztracený systém schází dítěti, které je jako větévka, jež odřízli a naroubovali na cizí strom. Vědomě, ale také podvědomě ho touží poznat. V období puberty, kdy dospívající hledá svou novou identitu, ptá se, kdo jsem, odkud pocházím, se začínají u dětí ze zkumavky a adoptovaných, které nevychovávají jejich biologičtí rodiče, objevovat psychické problémy. Do psychiatrické ambulance lékařky Mudr. Taťjany Horké přicházejí s rozličnými psychickými problémy. Jako jedny z mnoha příkladů lze uvést poruchy soustředění, problémy ve škole, poruchy chování, pocity osamění, hledání, tah někam, snění o původní rodině, útěky z domova, sebepoškozování, pokusy o sebevraždu a neshody mezi rodiči a dětmi. Starší dívka, která se dozvěděla o tom, že její otec není jejím biologickým otcem, se léčila pro neplodnost a kolapsové stavy. 

Umělé oplodnění pomocí neznámého dárce je nebezpečné pro společnost také z druhé strany. Z asistované reprodukce se stal žádaný obchod. Klinik asistované reprodukce v Čechách přibývá a přibývá párů, které nemohou přijít do jiného stavu přirozeně v důsledku špatné životosprávy, stresu, špatného životního prostředí atd. Jeho rozmach však není v některých zemích dostatečně regulován státem. Dárce může darovat své sperma opakovaně, a tak se může stát, že se jeho potomci mohou jednoho dne setkat, zamilovat se, uzavřít sňatek a počít děti. Dále je v Čechách možné, aby žena podstoupila asistovanou reprodukci jako budoucí samoživitelka za pomoci darovaného spermatu. Tím vědomě bere svému potomkovi druhou polovinu svého já, jeho kořenů, ale i mužský vzor. To je vrchol egoismu moderní ženy a nezodpovědnost společnosti.

 

Zpět

 

V historii společnosti a jednotlivce je mnoho událostí, které s sebou nesou pocity odrtžení od vlastního rodu,  rodiny.  Zde v diskusi můžete napsat, jestli máte podobné zkušenosti, jaký dopad měli na Váš život a život a Vaší rodiny a hlavně, jak jste se s danou situací vypořádatl(a).  Děkuji za případné  příspěvky do diskuse za sebe, ale hlavně za ostatní návštěvníky stránek, kterým mohou napomoci v jejich situaci a nebos vzpořádáním se s minulostí Katka N.

Rodové vykořenění

  • Datum: 12.04.2016 Vložil: Jana

    Titulek: Připravila jsem se o dceru

    Dobrý den, před pěti lety jsem se pokusila o vraždu své tříleté dcery a svou sebevraždu skokem z balkonu. Dceři se díkybohu nestalo vůbec nic. Já jsem zůstala připoutaná na invalidní vozíček, jsem závislá na pomoci druhých. Za čin jsem byla potrestána osmi lety vězení. Trest mi byl ale ze zdravotních důvodů zrušen. Nyní se soudím o to, abych se mohla stýkat se svou dcerou. Bývalý partner ji má v péči a znovu se oženil. Soud už se táhne dva roky. Poslední rozsudek zněl takto: odebrali mi rodičovská práva, ale zůstala mi možnost vídat se s dcerou. Bez další úpravy a specifikace. Byla jsem s rozsudkem spokojená, protože s otcem dcery bychom byli schopni nějaké dohody. Bohužel proti rozsudku se odvolala státní zástupkyně a já musela také. Otec od dohody ustoupil a nyní se vídám s dcerou alespoň jednou za tři týdny přes Skype. Další stání je stanoveno na květen t.r. Vyčerpala jsem již všechny argumenty a dozvěděla jsem se o podvědomém vykořenění. Zajímal by mě Váš názor na to, jak celý příběh vnímáte. Děkuji. Jana

    Odpovědět

Přidat nový příspěvek

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode