Pevné objetí jako životní forma

25.01.2011 01:05

HARDY, M.  - DUDÁŠOVÁ , T. - VRANKOVÁ, E. - HRAŠKOVÁ, A. 2011. Sociálna patológia rodiny. Zborník z mezinárodnej vedeckej konferéncie. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžběty. 365str. ISBN 978 - 80 - 8132 - 000 - 2.

 článek na straně 267 - 274

 Pevné objetí jako životní forma

  Mgr. Kateřina Neubauerová

 

Text úvodu

Pevné objetí jako životní forma čili koncept obnovy lásky v rodině, a nebo také  výchova láskou zahrnuje aspekty pozitivního rodičovství,  kontaktního rodičovství a zároveň si klade za cíl vést k tomu, aby mezi rodiči a dětmi a  mezi partnery mužem a ženou  nedocházelo k tak hlubokým rozepřím, že slova ztratí svou sílu a vzájemný pocit náklonnosti a lásky se vytratí ve stínu nahromaděného vzteku a bolesti ze vzájemného soužití. Základními pilíři obnovy lásky v rodině jsou bezpodmínečná láska, empatie a správná emoční konfrontace.   V pojetí pevného objetí jako životní formy je pohlíženo na rodinu jako na celek s ohledem na minulé generace a současné výchovné metody jsou voleny  s ohledem na budoucnost dítěte a v kontextu podmínek současné postmoderní společnosti.  Semináře výchovy láskou jsou zaměřeny na vědomé jednání ve vztazích podpořené náležitou informovaností,  na tréning empatie a správné emoční konfrontace, právě proto, aby lidé dokázali setrvat v subjektivně nepříjemném konfliktu a snažili se ho vyřešit tady a teď. A preventivní výchovně vzdělávací program  ,,Škola lásky v rodině“ si klade za cíl, aby si člověk uvědomil, že  je v jeho moci přeměnit nenávist v lásku a cítit se ve vztahu opět spokojený – pouze stačí chtít.

 

Text príspevku

Pevné objetí jako životní forma je konceptem ,,obnovy lásky v rodině“, který vychází z dlouholeté praxe terapie pevným objetím podle PhDr. Jiřiny Prekopové, na jejímž začátku byla zejména práce s autistickými dětmi, kterým, schází biologicky podmíněné přilnutí k matce, logickou terapií je zde pevné objetí, během něhož dítě k matce opět přilne, jedná se o nápravu vazby matka-dítě. Na místo jistoty vycházející ze tohoto základního životního vztahu, se dítě upíná k náhradním věcným jistotám, kterými je napojení se na neživé věci a stereotypní neúčelné pohyby. Odtud také pochází pojetí paní doktorky Prekopové současné společnosti jako autistické společnost, sož je polečnost, kde lidé na místo vztahu s druhými lidmi raději preferují materiální jistoty a výkon. Důsledkem je pak mimo jiné konzumní společnost, despekt ke stáří a nebo oslabení rodinných hodnot. 

Potřeba sociálních kontaktů a uspokojení z kontaktu s druhými je specifickou potřebou člověka. Lidé potřebují žít ve společnosti lidí, cítit sounáležitost a  přijetí. Ale jak toho lze docílit, pokud budou setrvávat v konfliktu s partnery v komunikaci, aniž by se snažili jej přeměnit v opětné přátelství, lásku? Nevyřešené spory berou energii, pocity křivdy, bolest, nedocenění, vztek a lítost se pak v aktérech konfliktu hromadí a brání následné efektivní komunikaci. Lidé se navzájem vzdalují jeden druhému. Odcházejí od sebe k televizoru, k počítačovým hrám, k alkoholu, k drogám, rozvádí se. Dnes je aktuální vysoká míra rozvodovosti - sériová monogamie. Jiní zase do manželského svazku ani nevstoupí, moderní je tzv. singel životní styl. Individualismus, preference vlastního pohodlí před nepohodou ve vztahu dvou lidí. Proč se trápit, když máme spoustu možností, jak prázdnotu, která pramení z neuspokojivých vztahů, zejména rodinných, zaplnit náhraními formami uspokojení a náhradními jistotatmi na místo uspokojení pramenícího z  intenzivně prožívaného vztahu s milující manželkou, milujícími a milovanými rodiči, a z hluboké a bezpodmínečšné lásky k vlatním dětem. Koncepce obnovy lásky v rodině, čili pevné objetí jako životní forma takto postihuje základní podstatu mnoha sociálně patologických jevů.   

Výchova láskou si tedy klade za cíl naučit své posluchače, děti i dospělé, vědomě řešit své konflikty, neodcházet v půli nedořešeného konfliktu a být ve vztahu s druhým aktivní. Tento směr respektuje člověka jako součást širší rodiny a jeho specifickou pozici v ní. Zároveň se snaží hledět na výchovu s perspektivou do budoucnosti. ,,Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“ . Učí-li rodiče své děti, aby se v situaci konfliktu šly uklidnit pryč, dál od nich – dávají jim tím zprávu - takového tě nechci, až se ukliníš, až budeš zase podle mých představ, můžeš přijít. Mezi řádky tak také píší potomkovi vzkaz, že vyjádření negativních emocí je nepřípustné. Proto výchova láskou zavrhuje tresty odnětí lásky, které v konečném důsledku neumožní vzájemné porozumění a zároveň vedou k nadměrné snaze dítěte být takový, jakého ho rodiče chtějí mít – perfekcionismus, důraz na výkon. Nevede-li se, pocity selhání, ztráty sebedůvěry, sebelásky vedoucí k poruchám chování, rozlišným formám sociálně patologického chování a k poruchám nálad.

Vzorce chování a způsoby řešení rozličných situací přebíráme od svých vzorů v procesu učení zkušeností a nápodobou. Často si dáváme předsevzetí, že nebudeme stejní jako rodiče. Jedná se o drobnosti ve výchově, ale také o zásadní způsob přístupu ke konkrétním problémům a problémovým situacím.  Až v době, kdy máme vlastní potomky, které nás občas přivádí k šílenství zjistíme, že valnou část svých výchovných přístupů jsme převzali od rodičů a ,,slepě je aplikujeme“. Je to logické, jedná se především o naučené vzorce chování, které se prosadí zejména  ve vypjaté situaci i přesto, že se je vědomě snažíme změnit.   

Koncept obnovy lásky v rodině respektuje specifické vývojové potřeby dítěte a je vůči nim vnímavý, což si dává za cíl  naučit také rodiče. Zároveň usiluje o posílení sebejistoty maminky a tatínka v jejich mnohdy náročné roli rodiče a to zejména prostřednictvím poskytování informací ohledně systemického pojetí rodiny, posílení schopnosti empatie a komunikačních dovedností a volby výchovných metod a přístupů v konextu podmínek moderní  technokratické, konzumní společnosti při strátě tradičních postupů v péči o dítě a ve výchově.

Základními pilíři výchovy láskou, jak bylo již výše zmíněno jsou láska bez podmínek, empatie a správná emoční konfrontace. A to vše na podkladě zákonů polarity. Je nutné si uvědomit, že konflikty nutně patří do vztahu dvou lidí. Nelze spolu neustále souhlasit. Bez strádání si nedokážeme vážit blahobytu, netrpíme-li hlady, nevážíme si potravy. Po prožitém pocitu napjětí si o mnoho více užíváme chvíle klidu a apohody. Čas práce dává hodnotu volnému času, který by bez nutnosti povinností ztratilsvou cenu. Je nutné si uvdomit, že konflikty patří neodmyslitelně do vztahu dvou lidí, kteří jen stěží mohou být neustále za jedno. A pokud ano, dříve či později opanuje vztah pocit nudy a stagnace. Konflikt je příležitostí ke konfrontaci názorů a správně řešený konflikt posune pár zpravidla o něco dále ve vnímání a prožívání společného života.

Neurohormonální podstata chování člověka v konfliktních situacích

V situaci konfliktu mají zvířata i člověk instinktem danou tednenci k jednání:

BOJ          -          ÚTĚK

Člověk je však obdařen schopností zvolit ještě třetí variantu založenou na použití rozumu a vůle:

BOJ   -   SPRÁVNÁ EMOČNÍ KONFRONTACE    - ÚTĚK

 

Se všemi savci má člověk společný Mozkový kmen – v němž sídlí primitivní funkce a reflexi. Zde působí instinkty jako je sexuální pud, a nebo instinktivní tendence k útoku či útěku v situaci ohrožení. Působí zde vzpomínky, prožitá traumata, křivdy, vnitřní konflikty. Zážitky z ranného dětství ovlivňují stav emocionální inteligence. Vytváří se zde základní postoje a vzorce chování. Oxytocin a dopamin hormony lásky, adrenalin a noradrenalin – bojové hormony.

Na vyšší úrovni je mozková kůra, která se u člověka vyvíjí nejpomaleji. Jedná se o frontální a čelní laloky, které dozrávají až koncem dvacátého roku života. Zde se evidují všechny vzruchy, které mozek zaznamenal a utváří se společný obraz. Bez předního mozku člověk nemůže:

  • vytvářet koncepty orientované do budoucna,
  •  nemůže plánovat a odhadovat situaci ani následky svého jednání.
  • vcítit se do druhých lidí a sdílet jejich pocity a necítí zodpovědnost. 

 

Zaplavení mozkové kůry hormony lásky v období během porodu, kdy hormony oxitocitn a dopamina pomáhají upevnit rodičovské pouto, navodí laktaci a probouzí intuitivní rodičovské chování. V  období zamilovanosti pak brání zamilovaným vidět realitu v jejích pravých barvách, tak že je lze jen těžko přesvědčit apelem na zdravý rozum, že se k sobě nehodí, že jeden z nich již dává v sázku vlastní rodiny atd. Naopak bojové hormony dopamin a noradrenalin zahalí mozkovou kůru a ochromí její rozumovou složku. Tak, že jak se říká: ,,vidí rudě“  A na to také pamatuje zákon, kdy na trestný čin v afektu je pohlíženo méně přísně než-li na čin promyšlený.

Ústředním bodem Terapie pevným objetím podle PhDr. Jiřiny Prekopové a výchovy láskou je správná emoční konfrontace.  Jedná se vlastně o zpracování konfliktu tváří vtváří, z očí do očí, tady a teď a s tím, že jej přeměníme opět v lásku, která tu je, ale momentálně je zaprášena vzájemnými negativními pocity, výčitkami. Způsob, jaký konflikt zpracujeme záleží na jeho síle a na věku aktérů. K tomu je však nutné zapojit VÚLI a ROZUM.

Zapojení vůle může být podporováno právě seznámením se se zákony polarity světa a vztahů mezi lidmi, seznámení se s důsledky volby ÚTĚKU a ÚTOKU a především skrze empatii a vzájemné porozumění. Přednášky s besedou v rámci výchovy láskou mají za cíl seznámit posluchače s obvyklými prvky dané životní situace  partnera v komunikaci - muže, ženy, miminko, předškolák, novopečený rodič, vdovec atd. Každý má ve své životní situaci, své roli, jisté specifické prožitky, způsoby vnímání a myšlení, které si mnohdy ani neuvědomujeme a v konečném důsledku můžmem milně pojmout doměnku, že jednání, které nás ve vztahu s partnerem, rodičem či vlastním dítětem obtěžuje, je záměrné dělání  naschávlů.

Avšak hlavním cílem koncepce obnovy lásky v rodině není poze předávat informace o rozlišnosti vnímání rozmanitosti světa kolem nás, ale to aby si člověk tento fakt vůbec uvědomil. Aby šel do vztahu s tím, že každý má odlišný úhel pohledu a ne s každým se lze shodnout, on i partner může vidět situaci zcela odlišně a může z ní mít také odlišné dojmy.  ,,Škola lásky v rodině“ chce, aby lidé při vstupu do scoiání interakce již počítali s tím, že každý má svůj vnitřní svět nastaven trochu jinak. Co je jednomu příjemné, druhému nemusí příjemné být. Musíme s touto rozlišností počítat a nedržet se předsudku: ,,Podle sebe soudím tebe“.

Během konfliktu stačí velmi často pro jeho zmírnění  vyjádření porozumění, vyjádření vlastního vnímání situace a přiznání pocitů, které v nás partner vyvolává. Je důležitá také vědomá práce s vlstními emocemi, jejich uvědomění si, přiznání jejich existence sobě, ale také druhým, jejichž city nám nezmí být lhostejné, neboť bez jejich vnímání se nemůžeme na sebe navzájem napojit a vzdalujemem se jeden druhému. Mnozí lidé se bojí vyjádření bolesti, nedokáží své city popsat a často si je ani neuvědomují. Hovoří spolu ve věcné rovině, ale na vztahové rovině si jsou stále více vzdáleni.

 Naučíme-li se vstupovat do vztahu aktivně a vnímat partera v komunikace v jeho celistvosti, můžeme snáze pěstovat vzájemnou  bezpodmínečnou lásku,  která vysílá zprávu ,,miluji tě i s tím, co na tobě nemám ráda, ale zároveň chci, abys věděl, jak mi s tím je.“ Aby mohla být bezpodmínečná láska zachována, je nutné  mnohdy v subjektivně nepříjemné situaci konfliktu setrvat vůlí a snažit se jej proměnit ve smír. Na síle konfliktu a na věku jeho aktérů pak závisí podoba emoční konfrontace. Nositel Nobelovy ceny Nyk Tinberger, který prováděl výzkum insitnktů, v rámci něhož poukázal na sklon autistů ke strachu a útěku pak  na základě pozorvování pevného objetí dospěl k názoru, že ,,uatistům chybí biologicky podmíněné přilnutí k matce a že nejpřirozenějším lékem na takto narušenou vazbu je objetí.“ (1,str. 16).   Přilnutí v pevném objetí vytváří předpoklad prožívání láskyplného vztahu. A na základě vzájemné bezpodmínečné lásky pak lze zakusit pocit vnitřní svobody.

V kontextu těchto informací lze pak lépe chápat význam správné emoční konfrontace a pevného objetí vůbec. Předem je nutno říci, že pevné objetí samotné, v pevném sepjetí tělo na tělo, je posledním krokem ve snaze o smír. Předchází mu mnohé kroky, které mají hrany konfliktu zbrousit.

Způsob řešení konfliktu závisí na tom, mezi kým se odehrává a na stáří aktérů.   Manželé a nebo rodiče s dětmi. Malé děti v období zhruba do 3 – 4 let nejsou ještě schopni pochopit smyls pevného objetí. Starším dětem 4 let se podstata pevného objetí vysvětluje na chování krokodýlích maňásků, kteří se pokoušou a každý si zaleze do svého koutečku. A ani jeden nevidí, jak se tomu druhému daří. Ale protože my jsme lidé, nepokoušem se a neutečemem od sebe. Maminka je velká a má starost o dítě, které je malé, a potřebuje její ochranu, proto ho nepustí i když se na ní momentálně zlobí.  Dítě je předem seznámeno s tím, že ho maminka nepustí, dokavaď se vztek a nenávist nepromění opět v lásku. Pevné objetí od začátku až do konce vede rodič, dítě nesmí být ten, kdo dá pokyn k jeho ukončení a zároveň ukončení pevného objetí nastává až tehdy, když si dítko s maminkou a nebo tatínkem dokáže v náručí spokojeně hrát, být s ním rádo v klidu a pohodě a jsou spolu při vzájemní hře – kontaktní hříčky, zpívání a nebo básničky. Ve chvíli takové to pohody se pevné objetí ukončí, aby se dítě mohlo těšit na případné orkačování. 

V období vzdoru je pevné objetí cenným pomocníkem v jeho zvládání.  Avšak často mohou pomoci také jiné metody jako odklonění pozornosti, vysvětlení a nebo lehké objetí, aby se mohlo dítko u rodiče vyplakat či samotná prevence projevů agrese ne jen v dětském věku.  Cílem ,,Školy lásky v rodině“ je naučit správné emoční konfrontaci. Při čemž je také nutné respektovat určitá pravidla a hranice ve vzájemné komunikaci jak z pozice dospělého takz pozice dítěte. Dospělý dává dítěti vzor, jak správně konflikty řešit a zároveň maminka i tatínek by měli být v otázce samotného pevného objetí, ale i celého koncepty výchovy láskou za jedno. Dítě může být svědkem jemu srozumitelných a tématicky přístupných konfliktů mámy a táty, vždyď patří k životu stejně jako vzájemná radost a láska, ale musí také vidě, jak rodiče promění svár ve svmír. To je zkušenost, kterou ,,ve stáří jako když najdeš“. 

Ve chvíli, kdy síla emoce zastří rozumovou složku přichází ke slovu insitnktivní chování v podobě volby útoku či útěku. V tuto chvíli je nuté pevné objetí, zejména pokud se jedná o dítě, které nemůže být bez rodiče. Otevřeme-li mu v této chvíli ,,dveře“ ať si jde, pouštíme ho do jeho vlastní samoty, kde se ztrácí. V pevném objetí však dítě  prožitkem zjišťuje, že v náručí maminky a tatínka může vyplakat svá trápení, vyvztekat se a zároveň cítí stále, že je  stále přijímáno. Nemusí být samo i když se zlobí, když nesouhlasí s ostatními i přesto s nimi může setrvat a cítit se bezpodmínečně milováno. Děti do 4 let nejsou schopni racionální analýzi situace, oni především prožívají.  V láskyplném objetí maminky a tatínka mohou projevit své emoce a zároveň ve vzájemném dialogu, zrcadlení se učí kultivovat projevy své agrese. Pevné objetí je přizonou insitinktivní reakcí člověka, který nechce druhého nechat utéci, podrží ho, udrří ho dokavaď ho jeho vztek bude pouzet k útěku a nebo k útoku.

 V dosplosti v  komunikaci již převládá racionální úvaha a vůle je silná na tolik, že si lze ,,poručit“ neuteču, nebudu bojovat,ale budu jednat jako ČLOVĚK. Manželé se mohou předem domluvit na způsobu, jakým budou konflikt mezi sebou řešit. Nemusí se nutně pevně objímat, stačí si dát pravidla, že od sebe neodejdou. Setrvají v jedné místonsti a se vzájemným respektem a vrámci pravidel správné emoční konfrontace si vše vyříkají. Pokud však již slova nedokáží uchopit to, co partnery vzdaluje, přidchází ke slovu pomoc ve formě pevného objetí, v němž se uvolní a vyplavou předešvším negativní emoce plynoucí z nevyřešených vzájemných konfliktů, aby bylo možné opět navázat dialog ve vzájemném porozumění. Pokud se však ani v tuto chvíli  přeměna sváru ve smír nedaří, je na místě kontaktovat terapeuta pevného objetí, protože problém je zřejmně zakořeněn hlouběji, ale to už by bylo povídání o samotné terapii pevným objetím podle PhDr. Jiřiny Prekopové.   

 

Text záveru

 Pokavaď není někdo vnitřně ztotožněn s pevným objetím samotným, nemusí  ihned zavrhnout celý prevnentviní výchvně - vzdělávací program obnovy lásky v rodině. Což je nutné si uvědomit a vyzdvihnout v rámci edukace veřejnosti. Protože pevné objetí je jakou si tečkou, poslední možností, jak lze dojít ke vzájemnému smíru a ,,Škola lásky v rodině“ chce učit k takovému zacházení se vztahy, aby k pevnému objetí neumselo vůbec dojít, protože pokud nemusí jeden druhého pevně držet, aby mu neutekl do samoty a nebo k náhradním jistotám, je tento vztah pevný a zárukou jistoy a bezpečí.  Zároveň v rácmi koncepce obnovy lásky v rodině  lze pochopit souvislosti chování a emocí, tak že si myslím, že mnohý odpůrce pevného objetí samotného nakonec může dojít také k opačnému názoru a ve chvíli, kdy to bude třeba, tuto metodu použije s cílem, který jí náleží – kultivace emocí a náprava kvality vztahu mezi rodinnými příslušníky -  nikolv však jako výchovnou metodu.  

  

Zpět

 

Zoznam bibliografických odkazov

 

  1. PREKOPOVÁ, Jiřina. Pevné objet, Cesta k vnitřní svobodě.  1.vyd. Praha: Portál, 2010. 199str. ISBN 978 - 80 – 7367 – 614 – 8
  2. PREKOPOVÁ, Jiřina. Když dítě nechce spát. 1.vyd. Praha: Portál, 1997. 92str.           ISBN 80 – 71 – 7178 – 142 – 8
  3. PREKOPOVÁ, Jiřina. Malý tyran. 4. vyd. Praha: Portál, 2000. 156Str.                         ISBN 80 – 7178 – 485 – 0
  4. PREKOPOVÁ, Jiřina. Jak být dobrým rodičem. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. 84str.          ISBN 80 – 247 – 9063 – 7
  5. PREKOPOVÁ, Jiřina. Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. 4.vyd. Praha: Portál, 2003. 151str. ISBN 80 – 7178 – 854 – 6
  6. TLUČIMUKOVÁ, Petra. Iniciace a individuace. Praha: Portál 2007. Psychologie dnes. 13.r.   7. – 8. č. str. 21 ISSN – 1212 – 9607
  7. TOMÁŠEK, Marcel. Proč bydlíme sami. Praha: Portál 2007. Psychologie dnes. 3. č. 12.r. str. 31 – 32 . ISSN – 0035 – 7766 
  8. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie dětství, dospělost, stáří. 1.vyd. Praha: Portál, 2000. 528 str. ISBN – 80 – 7178 – 308 – 0 

9.      VEČEROVÁ, Alena. Člověk není jenom tady a teď, ale je součástí většího celkuRodinný život, 2007, roč. 17, č. 2. s. 5 – 7. ISSN - 1214 – 0856

 

Poznámky ke článku můžete zasílat přímo mně
na email katkaen@email.cz ,
ráda na ně odpovím osobně.  Děkuji, 
 Mgr. Kateřina Neubauerová
 

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode