Jak být důsledný a zároveň láskyplný rodič?

08.02.2017 14:44

Stává se, že vám ,,skáčou děti“ po hlavě. A už nevíte, jak jim vysvětlit, že mají nyní poslechnout? Každodenní rituál čištění zubů, oblékání, výprava ven, se stává záležitostí, která vám bere hromadu energie? A nakonec raději ustoupíte ze svých původních požadavků, pustíte televizi a nebo usoudíte, že se ven nejde, protože není moc pěkné počasí? 

Empatická výchova, čili výchova porozuměním se řídí důležitým pravidlem. Lépe problémům předcházet, než-li je pak řešit. Lepší prevence, jak restrikce. Restrikcí již člověk zpraví pramálo a když tak dosáhne POSLUŠNOSTI, ale ne rozhodnutí, ano budu se chovat správně. Prostě když se nikdo nedívá, dělám si, co chci. Tak může poslušnost vypadat u větších dětí, které mají již normy zažité. Zhruba po 7. roce života, když nám dítko lže, si můžeme být jistí, že lže záměrně a pak je důležité hledat příčiny lhaní. Někdy jsou to pokusy. Co na to máma, táta, když zalžu? Budete-li reagovat represí, dítě zastrašíte a ono se nebude bát lhát, bude se bát, Vám příště povědět, že lhalo. V tuto chvíli pravdy, je dobré se rozmyslet, jaké budeme volit výchovné metody a reakce.

U malých dětí, které povedeme z pozice moci, výhružkou fyzického trestu a nebo odnětí lásky, pozornosti zabráníme ventilaci emoce VZTEKU, vyvoláme STRACH a narušíme vzájemnou komunikaci. Na úrovni komunikace jsme si rovni, proto s dětmi mluvíme přesně tak, jak bychom si přáli, aby ony mluvily s námi. V této oblasti je pro mě osobně velkým zrcadlem osmiletý syn. Když mu řeknu tak, jak se mu to nelíbí, třeba ze mě vypadne: ,,ty kecáš“, ozve se, že on se mnou takto nemluví, nebo mi to oplatí. Načež se mu omluvím a již mu tak neříkám. Zde by bylo hloupé říci, já jsem dospělá, já ti tak říkat můžu, ty jsi (jen) dítě. To už dávno na současné děti neplatí. Jsou vychovávány v partnerství. 

Dítě je váš partner pouze na úrovni komunikace, a z pohledu životních zkušeností je rodič ten velký… (ale jak jde čas, i dítě roste a jeho kompetence také)

Z pohledu života a řádu rodinných vztahů je rodič ten velký, ten který má zkušenosti, umí předvídat následky svého jednání a dítě se o dospělého potřebuje opřít, potřebuje vedení. Vývoj ne jen člověka, vede od závislosti k nezávislosti. Společná cesta rodičů s dětmi začíná důsledným vedením a zhruba v pubertě, kdy se již děti nevychovávají, končí v pubertě doprovázením, společnou domluvou na pravidlech a sankcích, podporou a přiznáním kompetencí, které již dospívající dítě má a potřebuje se naučit je uplatňovat.  A jak tedy na tresty ve výchově, aby byly efektivní a nenarušovaly váš vztah s dětmi? Ale naopak ho posilovaly?

Proč tělesné tresty a tresty odnětí lásky nejsou vhodnými výchovnými prostředky.

Co mají tyto tresty společného? Vyjadřují více naši bezmoc a vztek, že si něco takového vůbec dítě dovolilo, než-li spravedlivý trest. Sem tam uštědříte malému výchovné plácnutí? Zkuste si v danou chvíli uvědomit, co od tohoto trestu očekáváte? Jste přesvědčeni, že ho naučíte poslouchat, a nedělat to co nemá?  Příště si to rozmyslí, bude se bát?  Prohřešek – trest. To ano, ale lze to také jinak.  

Takto se od Vás dítko učí, že bít druhé je správné. Dělá to přeci mám a táta a to co dělají oni, je správné. Když budete následně dítěti zakazovat bít druhé, bude zmatené. Já nemohu a ty mě bít můžeš? Za sebe mohu říci, že vždy, když jsem své dceři dala přes ruce, prvním popudem byl vztek. Vztek že zase zlobí, vztek, že nemám klid, vztek že zničí danou věc, vztek že ubližuje sourozenci a spousta dalších vzteků a vztek, že už nevím jak na ní, tak přistoupím k výchově strachem. Ale to není řešení.  A co dělat, abychom nemuseli používat tresty bytím,  nebo vyhazovem? 

Vnímáme, proč se dítě chová tak, jak se právě chová

Prvním krokem je vnímat, že dítě, které stojí proti Vám má své emoce, přání a očekávání. Za jeho nežádoucím projevem stojí emoce, nenaplněné potřeby, pocity křivdy a nebo prostě touha poznávat. Může to být nuda, únava, má hlad a je rozmrzelé a nebo prostě zkouší hranice. U batolat je zkoušení hranic zásadní vývojový úkol, zkoušet, co vydržíte, zda se o Vás může opřít a zda se na vás mohou spolehnout. To je dobré brát na zřetel.  Nechce se oblékat, hlučí u jídla, mlátí hračkami, praští sourozence. Pořád musíte něco řešit…

O co si mohou děti svým zlobením říkat?

Děti mají speciální radary na to, co Vám vadí. Naše dcerka záhy začala ve chvílích vzteku skákat a dupat na schodech u nás v domě. Právě tyto schody manžel opatruje, aby se nerozviklaly, protože jsou ze železné konstrukce.  Tak moc mu na nich záleží, že je to super zbraň, super prostředek dítěte, jak dát najevo svůj vztek, ve chvílích, kdy se cítí ukřivděná, žárlí na sourozence, nebo se nudí a má pocit, že se jí nevěnují rodiče dostatečně. Takhle se jí totiž budou věnovat určitě, aspoň táta.

Děti potřebují soustředěnou pozornost rodičů při společné hře, povídat si, potřebují kontakt. Potřebují jistotu rodinného hnízda, lásku mezi mámou a tátou. Pocit jistoty a bezpečí, který pramení ze vztahu mezi jím a rodiči. Samostatnou kapitolou je sourozenecká žárlivost. Ta vyplodí spoustu zlosti, s níž je dobré pracovat. Potřebují se o vás opřít. Vnímat, že vaše ANO je ANO a NE je NE.  Důvěřovat vám, spolehnout se na vaše slovo.  Když něco rodiče slíbí, platí to. Není nutné být dokonalý rodič, ale je fajn, si uvědomit, kdy má naše dítě právo se zlobit, vztekat se, naštvat se i na nás.

Za emoce děti netrestejme, snažme se je pochopit a pracovat s nimi jako s něčím, co k životu bezprostředně patří.

 Mluvte  s dítětem o emocích, které ve vztahu cítíte. Vnímejte, co cítí Vaše dítě. Malé děti nepotřebují kopu slov, ve kterých se ztrácí, ony potřebují láskyplnou náruč, obejmout, pochovat když je jim ouvej. A když vaši náruč odmítají, nejste to vy, koho primárně nechtějí. Je to vztek, krokodýl, emoce zlosti, která dítě pudí pryč od vás. Pokud krokodýla necháte, aby dítě od vás odehnal, odežene ho do samoty. Musí se se svými krokodýli, emocemi, poprat samo. Zkrotit naštvaného krokodýla, který koho vidí pokouše, není jednoduché a proto musíme být dětem i v tomto příkladem i pomocí.  A tak buďte s nimi i když vás odmítají.   Když se hodně zlobíte, a máte pocit, že svůj jazyk či ruce neovládnete, vzdalte se a zpracujte vztek, vyběhejte ho, zakopejte si do míče, štípejte dříví, a nebo bušte do boxovacího pytle. Dítě uvidí, jak efektivně zacházíte se svou zlostí. Vidí, že zlost nepolykáte, nechrlíte ji destruktivně na druhé lidi a nebo věci, ale pracujete s ní, namíříte ji tam, kde je to vhodné. Dítě se to od vás učí.  Zachází se svým vztekem jako jeho rodiče, nebo jako ten rodič, kterého si vybere jako vzor. Přetavte  zlost ve fyzickou aktivitu a mluvíte o svých emocích: teď jsi mě tak naštval, že jdu raději pryč, abych ti neřekl něco opravdu zlého.  A pak s čistou hlavou můžete o situaci hovořit bez toho, aby jste byly vláčeny vlastními emocemi hněvu.  Děti se takový přístup naučí od vás.  Řešit konflikt  ve výchově, ve chvíli, kdy jsou emoce, krokodýli, v plné polní, plodí zlost, lítost, pocity křivdy a pocity osamocení, ničí to vztahy.  Nenechte své krokodýli, aby vstupovali mezi Vás a Vaše dítě.

V neposlední řadě, nevychováváme ovce, ale samostatně myslící bytost, člověka, který se má jednou v životě prosadit. Zbavme se předsudků, že dítě má být poslušné. Dítě má ctít pravidla a respektovat druhé. A to se naučí ve vztahu s námi rodiči. Na úrovni komunikace jsme partneři, ale z pohledu řádu rodinných vztahů a míry životních zkušeností a schopnosti předvídat následky jsou rodiče ti velcí, vedou a dítě je malé a následuje. Děti potřebují sebejisté vedení a oporu také v oblasti zacházení s emocemi a řešení mezilidských konfliktů. Když ji nemají, mohou být neklidné, navztekané.  Když si děti neví rady, neznají možnosti efektivního řešení, nejsnadnější cestou řešení situace je cesta instinktu ÚTOK  -  ÚTĚK.  Tak kdy učíme děti pracovat s emocemi, učíme je být lidmi. Řešit konflikty s vůlí a s porozuměním sobě i druhým.

Snažíme se uchopit své emoce ve vztahu k dítěti v situaci konfliktu

Samotnou kapitolou výchovy a volby výchovných metod jsou naše vlastní pocity, které v nás vyvolává vzdor a pláč vlastního dítěte.   Už jen z prostého důvodu, že před pár lety ještě děti nesměly v tak hojné míře projevovat své emoce a musely poslouchat.  Jste zřejmě byly také vy.  Narozením dítěte se vám opětovně otevřou zážitky a pocity vlastního dětství. Nyní jsme však na druhé straně barikády. Jsme rodiče a nyní máme být mi, ti kteří jsou autoritou, vedou a vychovávají. A tak není divu, že v kritických chvílích výchovy, se objevují emoce našeho dětství. Mohou to být nevyplakané slzy, lítost, pocity křivdy, kdy jsme museli poslechnout a mlčet. Teď by mělo poslechnout Vaše dítě. Ale můžete mu to udělat? Dát mu to, co Vás tolik bolelo? NE. A hranice výchovy se povolují. Tomu se v psychologii říká přenos emocí. Dítě může situaci vnímat naprosto odlišně, než-li vy. Tady je důležité si uvědomit jeden obrovský rozdíl.

Vaše dítě totiž nemusí emoce polykat, vy mu je dovolíte adekvátně ventilovat a zároveň mu dokážete zachovat řád a jasné hranice, které uznáváte. Vy zachováte dítěti řád, budete mu pevnou oporou, ale zároveň s ním budete jednat s porozuměním a s respektem k jeho duševnímu životu.

Zkuste zavést do výchovy tzv.  logické tresty

Jsou to tresty související s důsledkem nežádoucího chování.  Ukradne dítě hračku? Mělo by ji vrátit osobně. Rozlije pití, utře si ho. Hodil hračkou a rozbil ji, nebudeme kupovat novou. Je po ní, nemá ji. Už to je trest, nemusíme v dítěti vyvolávat ještě pocity viny přednáškami o jeho destruktivitě.  Rozbije–li něco v domácnosti, měl by to zaplatit z kapesného alespoň symbolicky. Když dítě dělá něco, co by nemělo a ruší tím ostatní, je možné mu dát na výběr. Buďto přestaneš bubnovat do talíře a budeš tu s námi jíst, anebo si jdi dělat rachot do pokojíčku. Ale přijde o jídlo. To je logický důsledek rozhodnutí.  Další jídlo je svačina. Také Vás napadá, a proč bych mu nemohl/a dát najíst za hodinku? Když bude mít hlad. Proč ne. Protože pokud to uděláte, dáte mu zelenou, mohu si jíst kdy chci. Hranice určuji já. Ale na to dítě nemá dostatek kompetencí, on se potřebuje opřít o vás, přijímat řád světa a života kolem sebe, ne ho utvářet.  Neobléká se, pospícháte na autobus, aby jste stihli aktivitu. Přijdete pozdě. Přijde o ní, jiný autobus nejede. Školák již nese určitou část zodpovědnosti za své povinnosti a tak pozdní příchod může být cenným zážitkem, který ho naučí se ráno včas vypravit do školy za pomoci maminky, ale ne pod taktovkou maminky.  Dítě by mělo přijmout zodpovědnost za včasný příchod do školy.  Když ji nese matka, dítě se stále cítí jen komandováno. Je to zážitek, co nakonec dítě vychovává a naše důslednost, nechat dítěti prožít důsledky jeho chování. Hodil kluk hračkou, rozbil ji, nebudeme kupovat novou. Je po ní.  Ale je tu otázka pro vnímavého rodiče, proč hází hračkou? Nudí se? Má zlost? Nejde mu něco? S tím se dá pracovat. U hodně malých dětí se pak nedá dělat často nic jiného, než-li je prostě obléknout a jít. Ještě můžete dát na výběr. Buďto tě teď obléknu já a jdeme a nebo se oblékneš sám. A akce. Děti někdy oddalováním vedou, získávají čas, nechtějí ven, nechtějí s oblékat. Ale ten kdo vede, je dospělý rodič malých dětí.

Předem dojednaná pravidla s konkrétním trestem,

 který vychází z podstaty přečinu.  Ten se dá také aplikovat bez emocí vzteku. Není to výraz vaší zlosti, ale důsledné lpění na dané domluvě.  Domluvili jste se s dítkem, že když bude   narážet motorkou do zdi, uklidíte ji. A při dalším prohřešku tak učiníte. Každé další debatování, vysvětlování smlouvání je jen protahování, které Vás nakonec vyčerpá více, jak chvilka vzteku.

 Nastavíte-li takové pravidlo a dítě dál bourá motorkou do zdi, do skříní, měli by jste mu motorku opravdu vzít, aby Vám příště důvěřovalo a aby si zažilo důsledek svého přečinu.     Začne se vztekat, plakat, vřískat.  Ale dítě může porušovat pravidlo už jen proto, že cítí nedostatek vaši pozornosti, nudí se, něco mu nejde, může být unavené, nenajedené. Zkrátka, když jsme v nedostatku, vztek nějak ven musí.  I to je dobré vnímat a vést dítě, jak může jinak projevit své emoce, přání a potřeby. Ale o tom již příště. S touto důsledností také bojuji a ne vždy se daří a když máte větší děti, oni Vám to řeknou.  

 

 

Zpět

Nebojte se, že vás děti nebudou mít rády, když budete důslední a pevní ve výchově, i když brečí a vzdorujít.  Vy přeci nenatahujete ostnaté dráty, Vy i přes ZÁKAZ stále vnímáte potřeby a emoce svého dítěte.  

 

 

Dovedou vás děti občas k šílenstív, že vidíte rudě? 

Zkuste odejít a uklidnit se v jiné místnosti - první krok je nejtěžší

Situaci můžete začít řešit až s klidnou hlavou.

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode