Jak posílit vědomí rodinné historie?

02.11.2010 23:21

   

 Závěrem teoretické části bych se ráda pozastavila nad možnými způsoby, jak v současné společnosti posílit vědomí rodinné historie. Jak navrátit moderního individualizovaného jedince zpět do rodiny, aniž by byl omezen jeho pocit svobody a možnosti rozletu? Jak obnovit jednu z nejvyšších tradičních hodnot, kterou byla právě rodina?

V současnosti se společnost vzdálila od původních tradičních hodnot natolik, že se k nim mnozí opět navrací. Dle výzkumů začíná přibývat rodin s více jak dvěma dětmi. Jsou to většinou rodiny vesměs vysokoškolsky vzdělaných párů, kteří se zároveň také stěhují na venkov. Ti představují návrat k tradiční hodnotě rodiny i za cenu ztráty kupní síly, dostupnosti občanské vybavenosti a profesionálního statutu.

 Ve stáří se lidé opírají spíše o ty vztahy, které jim poskytují emocionální oporu. Mezi ně patří mimo jiné především rodinní příslušníci jako děti, vnoučata, tak i sourozenci. Důležitá je ze strany dětí pro stárnoucí rodiče emocionální podpora, kterou také většinou dostávají. Stárnoucí rodiče pak pomáhají zejména s praktickými záležitostmi dle svých sil. 

 

 

                                1. Pedagogické působení

 

Společnost pomalu stárne a negativní postoj, ageizmus, k nejstarší generaci je stále více alarmující. Generace se vzdalují jedna druhé. Proto Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vypsalo v roce 2005 výběrové řízení na zhotovení Národního programu přípravy na stárnutí na období let 2003 až 2007. Dotace byla nakonec přidělena projektu Mezigenerační vztahy a stárnutí, který vznikl ve spolupráci Kruhu Obecné a Občanské školy s Diakonií Českobratrské církve evangelické. Program je určen učitelům občanské výchovy a základů společenských věd.

Projekt seznamuje se všemi aspekty stáří a snaží se, aby děti byly schopné nejstarší spoluobčany pochopit, jednat s nimi ohleduplně a empaticky na základě jejich potřeb. Dále se snaží nabourat předsudky a stereotypy společnosti vůči stáří. Cílem je navodit racionálně pozitivní vztah ke stáří a toleranci a pochopení jeho problematiky. Evropská unie definuje projekt v prvé řadě tím, že staří lidé prožili celý svůj život a mohou vyprávět spoustu příběhů a právě v tomto kontextu je pak dobré si uvědomit veškeré zdravotně sociální problémy, které se ke stáří pojí.

 V rámci projektu se probírají také mezigenerační vztahy v rodině, protože ty dobré přispívají k  adaptaci člověka na stáří a k přijetí vlastní smrti. A jedině ten prarodič dokáže být vnoučatům dobrým a moudrým vypravěčem života, který je srozuměn se svou vlastní smrtí, tudíž vyrovnán s tím, jak prožil vlastní život. Konstruktivní postoj ke stáří ovlivňuje pozitivně vztahy v rodině a v sociální síti, jež člověka obklopuje. Ty jsou pak předpokladem vyšší kvality prožívaného života.

Jak probudit zájem dětí o vyprávění rodičů a prarodičů o rodinných kořenech? A jak k vyprávění přimět prarodiče a rodiče? V souvislosti se školní docházkou lze podnítit u žáků zájem o hledání rodových kořenů v rámci předmětů prvouka, dějepis, občanská nauka, biologie a osobnostně sociální výchovy a všude tam, kde si lze uvědomit, že něco pochází z něčeho – geneticky podmíněné vlastnosti, charakterové vlastnosti a historie vůbec. Je dobré nechat vyprávět ty, kteří chtějí mladým generacím něco říci. Ti vlastním příběhem mhou přimět děti, ale i rodiče a prarodiče k otevření a vyprávění vlastního rodinného příběhu. Vyprávění o vlastní minulosti, zážitcích a zkušenostech znamená pro starého člověka jistotu a bezpečí vycházející z pocitu sounáležitosti s posluchači, s rodinou. Možnost vyprávět o prožitých traumatech, osobních a společenských tragédiích, které prožil, má pro zatížené uklidňující efekt a pomáhá následujícím generacím, aby nemuseli žít pod tíhou jejich břemene. V současné době se například hovoří především o tzv. druhé generaci, o dětech rodičů, kteří za druhé světové války ztratili rodiny a byli vězněni v koncentračních táborech.

 

 

                      2.  Poradenské a terapeutické působení

 

Genealogie je součástí psychoterapeutické práce. Pomáhá člověku zažít spletitost příbuzenských vztahů. Z hlediska systemiky má každý jedinec v rodinném systému své místo. A rodinné konstelace považují jedince za součást celku a jejich terapeutická síla tkví v zážitku uvědomění si vlastního místa v rodinném systému.

Genealogie nabízí prožitek přesahu vlastního života. Minulost a budoucnost má intimní rozměr vyplněný předky a potomky, s nimiž jsme spřízněni. Příbuzenství nás umisťuje do sítě sdílení. Grafickým znázorněním rodokmenu lze vnímat vztahy a události z jiné perspektivy a lépe porozumět, jak se udály v  průběhu generací. Genealogie je grafický záznam doprovázený subjektivní interpretací vyprávěného rodinného příběhu. Toho využívá narativní přístup terapeuticky. Nejednoznačnost vyprávěného příběhu dává možnost jej převyprávět. Terapeut tak pomáhá rekonstruovat životní příběh klienta.

A především představíme-li si prostřednictvím znázornění řady předků počínaje matkou, konče Evou, počínaje otcem, konče Adamem, máme před sebou zdroj síly, z něhož lze čerpat pro povinnosti vycházejících z životního poslání muže a ženy jako otce a matky. 

Pomocí figurantů prezentuje PhDr. Jiřina Prekopová svou teorii pevného objetí, kdy prostřednictvím sestavy demonstruje, kde má který člen rodu své místo v rodinném systému – otec, po jeho levici matka a po její levici prvorozené dítě, pak druhorozené atd. Zde demonstruje zároveň směr dávání a braní. Děti berou a rodiče dávají, nikdy to nesmí být naopak. Uvědomíme-li si svou pozici v rodinném systému a zároveň si uvědomujeme jeho zákony, můžeme je vědomě respektovat. Na tomto předpokladu stojí terapie pevného objetí. 

 

 

 

                         7. Závěr teoretické části

 

Teoretická část pojednává o rodině jako systému, který je ohraničen od okolí. Pomyslná hranice vzniká v systému na základě cílů a smyslu pro jednotlivé členy, kteří, aby byli akceptováni, musí ctít stanovené hodnoty a normy. Ty se tradují z generace na generaci prostřednictvím tradičních přechodových rituálů, rodinnými legendami, mýty, ale také prostřednictvím tabu, které působí v rodinném systému negativně. Pocit sounáležitosti s rodinou posiluje také tradice předávání jmen.   Akceptace jednotlivců pak vytváří pocit sounáležitosti s celkem. Aby byl člen pozitivně oceněn a přijat, normy systému dodržuje i za cenu částečného omezení vlastní svobody. 

 Pro zachování rodinného systému je podstatné vymezení jednotlivých subsytémů. Mezi nimiž lze jmenovat základní, kterými jsou podskupiny rodičů a dětí, mužů a žen. Základem rodiny je pak manželský a rodičovský pár, jenž musí stát na pevných základech, a oba musí být naprosto uvolněni ze svých původních rodin, aby byli kompetentní v prvé řadě pro roli muže a ženy a poté také pro rodičovskou roli. Pro reprodukční funkci systému je podstatné vymezení mužské a ženské linie, v nichž se přenáší dovednosti, postoje a zkušenosti důležitých pro naplnění role matky a otce.

Tradiční přechodové obřady se svými propracovanými rituály mají za úkol harmonizovat vztahy mezi jednotlivými členy rodiny. Těmi, kteří se v systému narodili, a těmi, kteří se připojili sňatkem. Zde má nezastupitelné místo tradiční veselka. Zachování tradice pohřbu je nezbytné pro ventilaci emocí a vzájemnou podporu členů systému v těžké chvíli ztráty bližního. Iniciační rituály převádějí člena z jednoho systému do druhého. Podstatné je si uvědomit definitivum konce a nového začátku. Poskytují členům rodiny pocit jistoty. Můžou se spolehnout na jejich opakování a jsou zároveň zdrojem příjemných vzpomínek.

Člověk je dějinnou bytostí s přesahem do minulosti a do budoucnosti. Pokud si toto bude uvědomovat, bude ctít své předky a v zájmu potomků se starat o zachování jejich památky. Zároveň budou náležitě pečovat o potomky s tím, že se budou snažit zachovat rodinnou pospolitost, protože jsou pouze malou částečkou jejího celku. V průběhu života člověka se utváří rodinná identita a s ní spjatá potřeba vlastního přesahu. Krize identity nastává v období puberty a střední dospělosti. Zhruba v jedenácti letech začíná být dítě způsobilé pro pochopení, generační kontinuity. Začíná se ptát: „Co bylo přede mnou?“ Ale utužovat rodinnou identitu lze již od předškolního věku, kdy se snaží poznávat zejména žijící příbuzné, které osobně zná.   

V současné době se hodně hovoří o fenoménu vykořenění. Jeho příčinami jsou citový individualismus, ztráta majetku a domova, proměny sociálních podmínek rodiny, kdy nejpodstatnější je zrod feministického hnutí, které se snaží vyvázat ženu z domácnosti. Jednou z nejfatálnějších příčin rodového vykořenění je opouštění tradičních přechodových rituálů. Počínajícím problémem v této oblasti je stoupající počet asistované reprodukce, kdy jsou anonymní dárci spermie i vajíčka. Dítě tak nemůže nikdy poznat vlastní kořeny, z nichž pochází. Jejich biologická matka i otec jsou ze systému navždy vytlačeni a tyto děti v období krize identity začínají hledat.

Ujasnění vlastní pozice v systému, ve struktuře příbuzenských vztahů, a uvědomění si rodové kontinuity napomáhá genealogie. Zde jsou rozlišeny přímá a pobočná linie příbuzenství. Příbuzenství vzniká na základě pokrevenství a švagrovství. Grafické znázornění rodokmenu má svá pravidla a svou terminologii. Genealogické pátrání je jednou z forem posílení vědomí rodinné historie. Pedagogické působení se zaměřuje na mezigenerační porozumění. Genealogie je zároveň užívána v poradenství i rodinné terapii. Pro obnovení vztahů se také v rámci terapie podněcují klienti k udržování a zavádění nových rituálů, které posílí rodinnou soudržnost nebo obnoví manželský vztah.

 

 

Zpět

Štítky

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode