NE, NE, NE kdo říká více NE, rodiče a nebo děti?

19.01.2016 08:01

Pláč je výrazem komunikace malých dětí, které ještě neumí říci, co potřebují

Ve  chvíli, kdy dítě slézá z klína slyší hlavně NE, tam NElez, to NEber do ručiček, NE, NE, NE... .Často se mladí
rodiče bouří proti hranicím, přirozené autoritě rodičů. Proč bychom měli děti omezovat? Naučíme je být sami sebou, vychováme z nich osobnost.
Neměly by dětičky moc plakat? Už od plenek děláme vše možné, aby miminko neplakalo. Ono je to dobře, miminko se má utišit, naplnit jeho potřeby, ale on  pláč má také svou podstatu. Miminka jím sdělují, že mají nepohodu, že potřebují kontakt, mlíčko, studí je plenka, nelíbí se jim, že je vsouváme do kombinézy a nebo vážeme do šátku. Děti mají právo se vyjádřit a rodiče, jako ti dospělí, by měli pláč dítěte ustát ve chvílích, kdy je na místě, když jde do šátku a nebo když jej dáváme do kombinézy, když jej oblékáme. 

Bohužel pláč miminka nás často znejišťuje. Padáme do spirály rodičovské nejistoty a dětského pláče, protože když dítě cítí, že je rodič nejistý, znejistí také. 

 
 Malé miminko jen tak neodložíme, když pláče. Začneme s ním chodit, nakojíme jej. Vnímáme jeho potřeby a snažíme se je naplnit. Když to nejde, přichází nejistota.Ale když povyroste, začíná slézat z klína. Pláče u nás, pláče, a my se snažíme jednat tak, aby neplakal. Dopřejeme mu, co chce. Přeci ho nebudeme trápit. Potřebuje svobodu. Pustíme miminko na zem, aby se prolezlo, když chce. A  ono přestane plakat...  
 
Přemíra svobody pro dítě, přemíra vydané energie pro rodiče
 

Klid, je spokojen, ale... Za chvíli to začíná. Samé NE tam Nelez, NE zavřeš si ruce do šuplíku, NE to NEber. Slyšíte, samé NE a NE a NEsmíš. Ale proč to dítku stále musíme opakovat? Proč se snažíme je usměrňovat za pochodu, vysvětlovat batoleti, které vnímá svět hlavně srdíčkem a dlouhé vysvětlování je pro něho nakonec nesrozumitelné, a  touha si sáhnout tak velká?  Protože jsem mu dali, tolik prostoru, kolik samo nezvládne.Dali jsme mu svobodu, na kterou zatím nemá kompetence ji zvládnout a přetěžuje ho a vztah s rodiči náhle začíná kazit samé NE, NE, NE. Nezná věci kolem sebe, poznává je. Ale proč má  batole poznávat šuplíky, že koušou, že může spadnout ze schodů a nebo, že ho někdo praští dveřmi, když u nich bude ležet? Tak že během zkoušení, osahávání věcí, ochutnávání, které by si užívalo plnými doušky s tím, že je v bezpečí a rodiče v klidu, vzájemná harmonie. Nastává peklo. Předměty nahoru, aby nerozbil to či ono, musíme zajistit skříňky, šuplíky, aby se do nich nedostal.  Dítko má celý byt pro sebe, dá se říci - A rodiče musí stát neustále na stráži, být ve střehu co kdyby aby. Víc práce než je nutné. Pak jsme vyčerpaní, naštvaní, zlobíme se, že dítě ne a ne poslechnout. A ztrácíme  
 se jeden druhému ve velkém množství podnětů a situací se  s dusivým oparem záplavy NE.

Méně prostoru, více pocitu svobody 

 A teď v chaosu začínáme řešit, že by se dětem nemělo říkat NE. Slyší stále NE. Na semináři u Jana Bílého - Vnitřní dítě, jsem se dozvěděla, že tím, jak malému dítku bereme  prostor pro spontaneitu, stylizujeme malé dítě do pozice dospělého. Právě tím NE a NE, to NEsmíš. Usměrňujeme ho, aby se chovalo ,,správně. Tlumíme jeho spontaneitu, jeho životní síla, touhy jsou najednou korigovány a potlačovány v zájmu předsudků, vlastních strachů, ale i strach v důsledku toho, že dítě má takovou  prostorovou volnost a možnost   projevit se, která mu vlastně nepřísluší z pohledu kompetencí. Nemá na ni zatím zkušenosti, neumí si uvědomit následky svého jednání. Není lepší dát dítěti bezpečný prostor aby mohl zkoumat a naplňovat touhu poznávání bez neustálého NE a toho, že mu rodiče stojí za zády ve chvílích, kdy se plně soustředí na míru podnětů, které je schopno zvládnout prozkoumat. 

Hranice dávají pocit bezpečí dítěti a jistotu rodiči, že se mucnic nestane.

 Nedávno, již po semináři, se začal náš 7letý syn  doma v obýváku točit pořád dokola, měl z toho takovou dětskou radost, jako by ho to nabíjelo. Hned mi napadlo, ať se mu nezamotá hlava a nespadne. Ale nechala jsem ho, nespadl,dotočil se a byl spokojený. To bylo to vnitřní dítě, které nám dospělým občas hrozně leze na nervy, hlavně když se projeví šílenými pazvuky, hlukem, to samo sebou člověk snášet nemusí, ale uvědomila jsem si, že není nutné vždy a za každých okolností dítě dirigovat NE,  NEsmíš. A proč ne? A to především v situacích, kdy se pohybuje ve vymezených hranicích, kde je v bezpečí.  

Ač děti hranice potřebují, brání se proti nim zuby nehty 

Děti potřebují hranice a vnímat řád života kolem sebe, ale zároveň se proti němu urputně brání a nebo často zkouší, zda jsou ta pravidla opravdu pevná, zda když se opře, neprolomí se.  Ale pokud nastavíte řád a mantinely vycházející z vašich přesvědčení, životního stylu rodiny, tak se v nich může dítě svobodně pohybovat a lépe se udrží pevné, než kdyby stáli na půdě předsudků a přejatých postojů. Dítě se pohybuje v bezpečném prostoru v blízkosti rodičů.  Pak si hraje v klidu a svobodně. A rodiče odpočívají.  

 Příklad z praxe

Když jdeme po ulici, děti se mají držet za ruku,  aby v nestřežené situaci nevběhlo pod auto.  NE,  nechci, odmítá, ale když si stojíte na svém, nakonec jde. Jde za ruku a s pláčem. Dokonce ho musíte vzít do náruče, protože vzdoruje. Ale proč to neudělat, když na silnici číhá nebezpečí?  Ale pokud si pokaždé u silnice  stojíte na svém, že se jde za ruku, děti v období vzdoru to nakonec sami vyžadují.I když i malé děti mají své vrtochy, to že vyžadují sami toto pravidlo neznamená, že se bojí silnice, ale že přijali vaše pravidýlko a naplňují ho. A nebo necháte na dítěti a u silnice ho za ruku nepovedete? Má svou vůli a je přeci svobodné. Ale za to vy budete ve střehu, na stráži, v napětí, aby náhodou nevběhl pod silnici a to se pak odrazí ve vzájemném vztahu s dítětem.  Únava, zlost, vyčerpání. 

Proč odmítat ohrádku?
Jak vnímáte ohrádku, kšírky do kočárku a nebo na dětskou sedačku? Dříve byly na denním pořádku. Pak se ohrádka začala zavrhovat.  A myslím, že je to škoda. V ohrádce, má dítě svůj prostor, kde neříkáte NE, to nedělej, protože tam má hračky bezpečné, které může zkoumat, může být vedle Vás a nebude utíkat všude možně. Malé děti jsou jak neřízená střela, jsou živelné, plné energie, se spoustou pohybů  nápadů. Ale často je jejich energie mrhána, právě neúčelnými pohyby, nesmyslnými akcemi, přemírou podnětů, které nezvládnou zpracovat, prozkoumat a zjistit AHA, tak tohle mám prozkoumané, mohu jít zkoumat další věci.  A to lze dítěti dopřát v omezeném prostoru působení, v omezené míře hraček. Tak se učí poznávat pocitem, že už k poznání došlo, to je žene dál, pocit poznání je zároveň motivací k dalšímu poznávání. 

Pokud sami v sobě bojujeme s hranicemi, s autoritou,ztrácíme možnost nabídnout dítěti bezpečný prostor mezi mantinely řádu a v hranicích života. Pokud se dítě nemůže opřít o pevné hranice, je uvrženo do chaosu, neví zatím, co se nesmí, co se smí a o to častěji slyší  rodičovské NE Ne ne ne ne. A síla ne slábne a dítě se začíná také učit ne Ne NE mámo, táto. 

 

Zaujal Vás, článek? Sdílejte jej prosím, děkuji Katka N. 

Zpět

 

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode