Novorozenec jako pasivní nošenec

09.09.2010 01:08

Čas, kdy se péče o novorozence přiblížila maximální saturaci jeho potřeb, je krátký. Na počátku humanizace porodnictví v roce 1974 stál francouzský porodník a básník v jedné osobě - Fréderick Leboyer. Od roku 1976 se novorozenci začali věnovat kromě lékařů také fyziologové, a etologové a biologové. Pohled na novorozence v Čechách ovlivnila zejména studie německého evolučního biologa B. Hassensteina. V ní se snažil odhalit vzorce chování novorozence a následně určit jeho biologický typ. Dle něho je původní biologický typ savčích mláďat tzv. Nesthocker čili hnízdonoši – v hnízdě sedící, čili krmivé. Patří sem štěňata a koťata. Jsou slepá, mají málo srsti a mají uzavřená víčka i zvukovody.

Lidský plod se ve svém ontogenetickém postnatálním vývoji nachází v tomtéž stavu mezi 3. a 5. měsícem. Někteří savci nesetrvávají v  původním stádiu a vyvíjejí se dále dvěma směry: mláďata savců z hnízda prchající a mláďata žijících v korunách stromů. Ke druhé skupině vedle opic, vačice a lenochoda řadí také lidské mládě. Rodí se s otevřenýma očima, průchodnými zvukovody a se srstí. Končetiny mají uzpůsobeny k pevnému držení matčiny srsti. Tato mláďata jsou schopna se pohybovat za mnoho dní až týdnů po narození. Profesor Hassenstein jim dal název Tragling. Do češtiny bylo volně přeloženo. Protože u lidského mláděte je k nošení nutná výrazná podpora matky, dostal přívlastek pasivní. Novorozence tedy získal označení pasivní nošenec nebo-li bývalý nošenec.

Morfologickými důkazy jsou uchopovací reflex, kdy vložením prstu či jiného předmětu do dlaně dojde k jeho sevření. Lze u novorozence vypozorovat také reflex objímací související s potřebou vazby k pečující osobě, jež je také považován za dědictví primitivních předků člověka. Dalším argumentem pro teorii o novorozenci jako pasivním nošenci je existence ligamenta iliofemoralis, Bertini, pars media, které zabraňuje natažení dolních končetin v kyčelním kloubu. Tím dítě šetří svalovou energii při nošení se na těle matky.   

Dle spekulace mnohých odborníků se dítě rodí ,,nehotové“. Domnívají se tak na základě velikosti hlavičky a její prozatímní elasticitě. K této domněnce je vede mimo jiné fakt, že vývoj některých významných funkcí či orgánů pokračuje ještě po narození.

Konkrétně Portman pokládá novorozence za ,,fyziologicky předčasně narozeného“. Dle něho se dítě rodí o rok dříve, než je plně vybaveno na život. Jiřina Prekopová srovnává schopnost lidského mláděte se o sebe postarat se stejnou schopností narozených koťat a nebo štěňat. Dítě dokáže to co ony zhruba mezi 12ctým a 18ctým měsícem života. Tuto dobu ,,by mělo prožít na matčině těle v ,,sociální děloze.“ (24, 65). ,,Podle Portmana je exkluzivní extrauterinní rok raný života navazující na předporodní vývoj jedinečným rokem umožňujícím získávat nenahraditelné a specificky lidské zkušenosti a vztahové a sociální. Teprve lidská kultura, do níž člověk takto vrůstá, je tím, co člověka dotváří. (33,14)

Klid a samota je příjemná druhům, jejichž původní biologický typ je mládě v hnízdě sedící. K nim však člověk nepatří, a proto naprostý klid a ponechání dítěte osamoceného nerespektuje jeho základní psychické potřeby, které pramení právě z podstaty mláděte pasivního nošence. Častěji, než si dospělý uvědomují, touží po přítomnosti pečující osoby a nebo po jejím potvrzení. Doktor Morath popsal pět hlasových signálů novorozence, z nichž nejdůležitější tzv. kontaktní signál, vydává pasivní nošenec nejčastěji po probuzení, aby se ujistil, že není sám. Je nutná okamžitá odpověď rodiče. Pokud se tak neděje, dítě se cítí opuštěno, v nebezpečí a snadno se rozruší. Pak ho lze jen těžce uklidnit. Požadovaná odpověď ujistí nemluvně, že je v bezpečí a neumře hlady. Pokud matka neodpovídá opakovaně na tzv. kontaktní signál dochází k tzv. inhibici akce. ,,Tento stav inhibice vede akce vede k některým civilizačním chorobám jako je hypertenze, infarkt myokardu, mozkové příhody, ale i diabetes, poruchy imunity, deprese a jiné.“( 32,2)    

 

   Psychosociální potřeby novorozence a kojence

V této kapitole bych ráda více obsáhle pojednala o psychických potřebách, které jsou specifické především pro období novorozenecké a kojenecké. Miminko do sedmi měsíců nemá pojem o čase. Nedokáže proto čekat a každé otálení ze strany rodiče v saturaci jeho momentálních potřeb pro něho znamená nepříjemné zážitky. Je to hlavně proto, že prožívání novorozence a kojence se značně liší od prožívání dospělého. Nedokáže dedukovat alternativy, prožívá orgasmicky tělem i duší a fascinovaně, kdy se nemůže od svých emocí odpoutat, aniž by chtělo.

     Profesor Zdeněk Matějček člení potřeby novorozence do základních pěti skupin. Mezi ně patří potřeby pozitivní identity, otevřené budoucnosti a další, které jsou v kontextu s nošením dětí podstatné, jež přibližuji podrobněji na následujících řádcích

Potřeba podnětů

Přísun podnětů musí být dostatečný, přiměřený a hlavně podněty musí být proměnlivé, aby se dítě nestalo vůči nim apatické, čímž by se jejich efekt ztratil. Patří sem potřeba posturální čili potřeba pasivního pohybu, jíž lze saturovat tím, že dítě chováme, houpeme, kolébáme. Pohupováním získávají děti smyslové podněty a dochází ke stimulaci rovnovážného ústrojí. Dítě má rádo rytmus, který se mu tímto nebo hudbou, dumláním či saním mléka, dechem matky, hlazením a poplácáním po zadečku dostává. Primárním orgánem čití novorozence je kůže. Touto cestou získává převážnou část podnětů hmatových, tlakových, tepelných. Cítí teplo maminky, v šátku těsné objetí kůže jako v bříšku a může prostřednictvím hmatu prozkoumávat její tělo.

Potřeba smysluplného světa

     Dítě se učí poznávat svět, jeho řád a smysl. Šátek mu zprostředkovává smyslové podněty, které vykazují určitý řád světa, řád ve vztazích zejména s blízkými důležitými lidmi.

Potřeba životní jistoty 

Mezi životní jistoty řadíme potřebu jistoty a bezpečí, potřebu vazby s mateřskou osobou. Období od 3. do 6. měsíců je označováno jako fáze normální symbiózy, kdy dítě s matkou splývají v jeden celek ohraničený od okolí. Symbiotická vazba usnadňuje adaptaci na svět a představuje základ budoucího pocitu jistoty. Potřeby bezpečí a jistoty jsou řazeny mezi primární fyziologické potřeby. Pocit jistoty vzniká tím, že se můžeme spolehnout na splnění očekávaného, týká se věcných formalit – pravidel. Na existenci stabilního řádu. Jistota je základem pro vznik pocitu bezpečí, který pramení z jistoty ve vztazích. Budou –li v prvních dvanácti měsících života převládat libé pocity, příjemné interakce organismu s okolím nad negativními zkušenostmi, získává dítě pocit jistoty, kladného vyladění, sebedůvěry a důvěry v okolí. Může se v dalším vývojovém stádiu života formovat důvěra sama k sobě.

  

3. Vztah matka – dítě

 

Vztah matka - dítě je základním kamenem osobnosti dítěte. Utváří se v něm primární důvěra ke světu a sám bývá prototypem budoucích vztahů. Sama za sebe musím říci, že se jedná o něco úžasného, co si nelze bez vlastní zkušenosti představit. Tento vztah je nenahraditelný zážitek jak pro dítě, tak i pro matku. A přesto nebývá zdrojem seberealizace ženy, ač je mnohdy jejím životním cílem. Po čase stráveném na mateřské dovolené se stává péče rutinou a mnohé z žen nakonec odchází do zaměstnání dříve jak ve třech letech dítěte, které umístí do jesliček. Batole tak ztrácí neustálou přítomnost matky, která je pro jeho duševní vývoj prví tři roky života nezbytná.

Aspekty vztahu matka – dítě vidím ve dvou skupinách. První skupina vychází z psychologické a biologické podstaty obou aktérů vztahu. Druhým faktorem, který se významně podepisuje na kvalitě primárního vztahu, je vliv současné technokratické společnosti, která klade důraz především na výkon jedince. Trendy moderní civilizace ovlivňují vztah prostřednictvím pohledu matky, která se mnohdy dostává narozením potomka do situace, kdy musí řešit vnitřní konflikt vyplývající z nesouladu osobního žebříčku hodnot s potřebami vzniklými narozením dítěte a preferencemi společnosti. V souvislosti se základní problematikou práce, kterou je nošení dětí v šátku jako primární prevence sociálně patologických jevů, musím zdůraznit, že šátek vidím jako významný proměnný faktor v obou zmíněných pohledech. 

 

3.1. Biopsychologické aspekty

V pojetí všech vývojových psychologů, pediatrů, pedagogů a psychiatrů je vztah dítěte s mateřskou osobou jedním z nejdůležitějších základů pro stavbu osobnosti. Pohled na tuto stránku dětství se v průběhu let a staletí výrazně měnil. V České republice se po období despektu k nastartování  rané interakce v porodnicích zavádí tzv. rooming, kdy je dítě s matkou na jednom pokoji ve dne i v noci a pokud ne, děje se tak pouze ve výjimečných případech. ,,Po zavedení systému tzv. rooming do porodnic poklesl počet matek, které miminko v porodnici opustily. Snížilo se procento týraných novorozenců a otcové se častěji zapojovaly do péče první až třetí měsíc. Tzv. Guatemalská studie prokázala u těchto dětí také zlepšení imunity a rané interakce.“(19, 113)

 Zastánci alternativních metod v porodnictví se však nespokojili pouze s uvedeným pokrokem. Na základě rozlišného pojetí příchodu novorozence na svět se objevují porodní alternativy. Většina z nich podtrhuje význam první poporodní hodiny pro nastartování extrauterinární komunikace dítěte s matkou. Dítě prožívá první tělesný i oční kontakt, ,,uvítací hodina“ , který se považuje za důležitou zejména pro nastartování mateřského chování a pro synchronizaci interakce v prvních měsících života. ,,Pokračování symbiózy s matkou, stejně jako křehký dialog s ní, potřebuje dítě ještě dlouho ve dne i v noci.“ (24, 65)

Každá žena je od přírody predisponována k mateřství. Tuto predispozici tvoří hormonální připravenost k mateřskému chování. Hormonální disponovanost k mateřství však vlivem separace může slábnout. „Nedostane-li matka nutné signály mláděte, či dojde-li k separaci delší než čtyři dny, mateřské chování slábne.“ (34, 39) Pokud dojde k odloučení ihned po porodu na déle jak čtyři dny jsou negativní důsledky mnohem závažnější, než kdyby tomu tak bylo později již po nastartovaném extrauterinálním vztahu. Musí se tedy zachovat kontinuita vztahu po porodu se vztahem intrauterinálním.    

Instinktivní chování matky posilují mateřské hormony prolaktin a oxitocin, které jsou stimulovány vzájemným kontaktem a v oběhu se udrží nejdéle 20 minut. Neustálý kontakt matka – dítě udržuje tento biologický systém v aktivitě. Stejně jako kojení vytváří základ pro rannou interakci, může k němu napomáhat také nošení dítěte na těle rodičky. Princip obou forem kontaktu je v podstatě stejný. Dochází zde k častému očnímu kontaktu, matka ihned reaguje na tělesné i zvukové projevy dítěte, saturuje se potřeba rytmu čímž se dítě uklidní a aktivizuje se hormonální disponovanost k mateřství.

Podle profesora Z.Matějíčka předčasné narození znamená riziko nejen pro vztah matka – dítě, ale také pro komunikaci s okolím předčasné narození, protože se může stát, že se včas nenastartuje instinktivní rodičovské chování. V tomto případě je také negativním faktem skutečnost, že nedonošené děti se umístí do inkubátoru, a není zachován tělesný kontakt. V Americe byla prováděna tzv. klokaní studie, kdy na klinice v Jižní Americe v důsledku nedostatku inkubátoru vázali nedonošené novorozence na tělo matky, a časem se ukázalo, že tyto děti prospívali mnohem lépe, než děti umístěné v inkubátoru. Na tomto příkladu je patrné, jak je pro novorozeně důležité, aby vztah s matkou, který prožíval již v prenatálním období, měl přímou návaznost i po narození.

Synchronizace pozornosti a afektu vede ke zkvalitnění vztahu. Spočívá v tom, že vyšle–li jeden z dvojice signál a druhý mu věnuje pozornost. Matka vnímá pokles a vzestup pozornosti dítěte a přizpůsobuje se mu. Vzájemné reakce pak bývají pozitivní i adekvátní. ,,Tím se postupně stabilizují funkční signály, repertoár se rozšiřuje a posiluje se pocit jistoty, jejich sebedůvěra a formuje se celkově pozitivní atmosféra pro vzájemnou komunikaci.“ (34, 40) ,,Interakční synchronie je pro úspěšnou socializaci dítěte – jeho začlenění do lidského – společenství důležitější než pozdější a nápadnější ,,výchovné“ postupy.“ (34, 40)

Na synchronii rané interakce má vliv disponovanost dítěte, čili kvalita a funkčnost jeho smyslů. Na straně matky je důležitá především osobní zralost, sebedůvěra, zdraví, přiměřený odpočinek a množství dětí, o které pečuje. Duševní rozpoložení matky má základní význam pro přijetí dítěte a interakci s ním. ,,Žena by měla prožívat těhotenství jen v případě, že je pro mateřství připravena a dítě skutečně chce. Negativní psychická vyladěnost matky je jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro prenatální vývoj dítěte a pro zahájení rané interakce matka – dítě v období před narozením.“ (34, 19)

Na vzájemném vztahu matka dítě se může podepsat také neshoda temperamentu obou aktérů. Péči o dítě s diametrálně odlišným temperamentem může matka vnímat jako více zatěžující. Důležitá je rodinná atmosféra, pomoc rodiny, vytíženost matky a její schopnost a ochota vnímat projevy a potřeby dítěte.  

 

 

3.2. Sociální aspekty

Instinktivní rodičovství vychází z vrozených instinktů, kterými se řídí zacházení s dítětem. Představuje jistotu v konání otce a především matky v péči a výchově svého potomka. Instinktivní rodičovství je předáváno pomocí tradic. Problém je, že staré tradice současná mladá generace rodičů neuznává. Nepřijímá osvědčené a vyzkoušené rady babiček a raději aplikují novodobé metody. Jejich jistota se však záhy tříští o poznatky čerpané ze zkušenosti přátel, záplavy mnohdy protichůdných informací z odborných zdrojů a populárně naučné literatury.

Ve společenství lidí na místo přirozených instinktů nastupuje kultura, která staví na místo reakcí na základě instinktu naučené vzorce chování a postupy. Tak je tomu také v oblasti péče o dítě a jeho výchovu. V čím bohatší rodině dítě vyrůstalo, tím spíše se upouštělo od postupů zakládajících se na intuici. V naší společnosti se ,,včera“ děti vozily v kočárku, spaly ve své postýlce. Jejich potřeby se ihned neuspokojily, nechaly se plakat, aby měly silné plíce a hlavně se nesměly chovat, aby se nerozmazlily. A dnes? Uznávají se opačné postupy, až na to, že ne každý odborník se nechal strhnout novinkami v péči o dítě. Ten radí to a druhý ono. Který novopečený rodič by nebyl zmaten? Výše zmíněné instinktivní rodičovství svou kulturou civilizace dávno zakryla a lidé se musí začít učit být mámou a tátou. 

 

3.3 Postoje k rodičovství

Postoj rodičů k dítěti je dán umístěním mateřství v hierarchii hodnot jedince. Jednou z nejpreferovanějších hodnot dnešní mládeže, která si chce především užít život, zajistit se a až po té zplodit potomky, je svoboda. Je nutno dodat, že v současnosti je k tomuto vyvíjen tlak společnosti, protože bez ekonomicko sociálního zajištění nelze dítěti dát vše, co potřebuje. Mnozí vnímají početí potomka jako reprodukční povinnost, a tudíž počnou pouze jedno pečlivě plánované dítě, které je zatíží minimálně. ,,Jedináčka vychovává 20%  českých rodin.“ (8, 70)

 Ač narození dítěte posune své rodiče na žebříčku sociálního postavení o stupínek výše, přesto se především role matky nedočká kýženého společenského uznání. Tato společensky mnohostranně znevýhodněná role může budit pocity nespokojenosti, které jsou v kontrastu s očekáváním společnosti. Péčí o novorozence je žena vystavena určité sociální izolaci. Pár ztrácí možnosti, které měl jako bezdětný, přichází o možnosti neomezeného cestování, turistiky, pěstování rozličných koníčků. Dítě je proto mnohdy chápáno jako hrozba. Může ohrozit vztah rodičů. Možným faktem, jež působí negativně na postoj rodičů k samotnému dítěti, je jeho tělesné či duševní postižení. Mnohdy stačí, že dítě neodpovídá představě rodičů. Je otázkou zda v tomto případě by mohlo uvázání dítěte na těle rodiče pozitivně zapůsobit.

Zpět

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode