Pevné objetí jako součást životního stylu - reakce na kritiku ALPY terapie pevným objetím podle etiky PhDr. Jiřiny Prekopové

06.04.2015 23:34

Kolem pevného objetí, a to zejména s dětmi, se poslední dobou rozpoutala ostrá diskuse s vyhraněnými názory protichůdných stran. Jmenuji se Kateřina Neubauerová, minulý rok jsem dokončila výcvik TPO u PhDr. Jiřiny Prekopové a PhDr. Jaroslava Šturmy, tak že patřím k zastáncům pevného objetí. Pořádám přednášky o pevném objetí jako životní formě, na kterých vysvětluji neurohormonální neuro- hormonální podstatu konfliktu a zároveň seznámuji posluchače s kontraindikacemi pevného objetí a podmínkami jeho praktikování. Vždy upozorňuji na to, že pevné objetí není výchovná metoda, je to práce s emocemi, které si v pevném objetí uvědomují  jak dítě, tak dospělý. V pevném obětí tělo na tělo cítíte každé napětí svalů, dítě má možnost vnímat svého rodiče tak, jak mu je to přirozené, což je tělesné vnímání, na které je malé dítě  nastaveno především. Lásku necítí skrze slova, nýbrž  prostřednictvím dotyku.

Rodiče, kteří přicházejí na přednášku často se svým dítětem již pevné objetí praktikují, došli k jeho aplikování  skrze vlastní  intuici. Dostane-li se dítě do nekontrolovatelného afektu, je pohlceno emocemi, neví si s nimi rady. Zmítá se na zemi, kope kolem sebe. Nechce mámu, nechce tátu. Nechce svou oblíbenou sladkost, po které vždy ,,skočí" když chce maminka a nebo tatínek jindy dítko zklidnit. Nestoupne si, nechce sedět ani ležet. Nechce mámu a zároveň ji chce, když ona se odvrátí, cítí opuštění , snaží se ji  zadržet, ale jak ho vezmeme do náruče, opět afekt, chce pryč. Ale co si počne malé bezbranné dítě bez náruče svého milujícího rodiče? Nemyslí na to, neuvědomuje si svou bezbrannost. Má maminka batole či předškoláka v tomto stavu pustit, ať si tedy poradí se svými emocemi sám?

Fyzickou restrikci doporučujeme využívat jedině v případě závažného problémového chování ohrožujícího zdraví nebo majetek, a to pouze po dobu nezbytně nutnou. Její používání lze provádět jen za určitých podmínek (chránících zájmy klienta). Tato technika zvládání problémového chování nemá s terapií pevným objetím shodný teoretický základ a jejím účelem není posílení emočního pouta, nýbrž ochrana

Myslím, že i zde je splněna podstata pevného objetí ale s tím, že závažné problémové chování je vnímáno jako důsledek narušeného vztahu dítě rodič, které vede k agresivnímu chování. Zde vezme rodič  dítě do pevného objetí ne proto, aby ochránil majetek. Bere dítě do náruče proto, aby ochránil jeho zdraví a zároveň, aby mu dal možnost ,přijatelným způsobem vyjádřit svou emoci vztek, nenávist, bolest, strach a to tak, že nebude ubližovat druhým ani sobě a v neposlední řadě nebude ničit ani věci kolem sebe. Rodič tak ochraňuje ne jen fyzické zdraví, ale také psychické, protože emoce, které by byli jiným prostředkem zastaveny a uvězněny v jeho těle i  mysli, by ho tížili po zbytek života. Rodič bere dítě do náruče s tím, že se posílí emoční pouto, (ale proto,) že se do potomka vcítí - máš bolest, vidím, jak ti nyní je a nechci abys byl se svou bolestí sám. Jsem tu od toho, abych ti pomohl, podržel tě a byl s tebou ve tvé bolesti. V tuto chvíli záleží na síle emoce, jak těsný kontakt zvolit. Pokud dítě setrvá u rodiče,odehrává se objetí bez pevné  náruče, že by se žádný odpůrce nepohoršoval. Pokud však   je emoce tak silná, že dítě pohltí,  a nutí jej k boji (ničí věci, mlátí do lidí...) či útěku (odmítá rodiče a zároveň ho však potřebuje a chce - ambivalence)  spočívá role rodiče v tom, že dítě pevně sevře v objetí a nepustí ho dokavaď se opět nesmíří. Drží ho proto, aby jim bylo spolu opět dobře.  Objetí končí tak,  že dítě spočine v náručí,s mámou či tátou si  spokojeně  hraje. . Je mu  dobře v rodičovské náručí, což je přirozený stav.. V tuto chvíli končí pevné objetí rodič, aby nebylo PO jen a pouze zlou vzpomínkou, ale aby se v případě potřeby dalšího objetí dítě na tento radostný konec, těšilo. Během PO je také nutné dbát na to, aby dítě nic netlačilo, aby nebylo v nepřirozené poloze. Doufám, že je patrné k čemu všemu musí být rodič vnímavý, aby bylo pevné objetí v souladu s etikou PhDr. Jiřiny Prekopové, proto terapie pevným objetím podle PhDr. Jiřiny Prekopové

Setrvat v emocionálním konfliktu je celkem  těžké pro dospělého, který má dnes na výběr mnoho forem útěku od fyzického opuštění k útěku k náhradním jistotám i přes to, že disponuje rozumem a vůlí. Dítě ne, instinktivně je nastaveno na boj a útěk. Dětem v tomto musí pomoci rodiče, kteří rozum mají a mají za dítě i za jeho emocionální život zodpovědnost. Proto pevné objetí jako životní forma, čili výchova láskou zapovězuje tresty odnětí lásky, kdy vzteklé dítko šmahem vyžene naštvaný rodič za dveře, mu dává mezi řádky hned dvě zprávy: ,,takového tě nechci" a také informaci, že negativní emoce jako hněv, agrese, pláč a křik jsou nepřípustné, ale také to, že  samotný nesouhlas je nepřípustný.

    Tento článek je vlastně reakcí na velmi negativní stanovisko APLY na terapii pevným objetím. Vidí ji jako násilné omezování  dítěte, jako  postup proti vůli dítěte v terapii a při výchově. Ale zamýšlí se autorka nad tím, kam dítě v tomto případě vlastní vůle zavede? Vůle bez náležitých schopností a kompetencí k jejímu uplatnění? A v čem spočívá role rodiče, dospělého, ve vztahu toho velkého? Samozřejmě, pevné objetí je volba poslední, kdy již není jinak možné utišit,  odklonit či  zabavit dítě, právě proto že bylo svou emocí pohlceno. Zároveň však je možné vést dítě proti jeho vůli v jiných společensky přípustných oblastech. Což je podloženo odborným a společenským konsenzem. Ale praktikování pevného objetí je také podloženo odbornými a  společenským konsenzem. A to proto, že  vyplývá z intuitivního jednání, je přirozenou formou zacházení s emocemi, kterou od pradávna lidé používali. Až v dobách civilizovaných se od tohoto začalo upouštět. Na dvouhodinové přednášce mi účastnice poděkovala s dodatkem, že vše vlastně již ví, děkuje, že si to vše mohla uvědomit.  Celkem obsáhlé informace, které jsou důležité pro pochopení přijetí pevného objetí jako přirozené formy práce s emocemi ve vztahu naleznete v knize paní doktorky Prekopové ,,Pevné objetí  cesta k vnitřní svobodě.".

V článku se píše, cituji: ,, Můžeme si s použitím fyzického násilí vynutit pozitivní vztah u dítěte?" Zde je dobré zmínit definici termínu fyzické násilí, kdy se podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992  za fyzické (tělesné) týrání považuje vědomé tělesné ublížení dítěti anebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte."  Pevné objetí má svou etiku, která se musí ctít, aby se pevné objetí nezhouplo ve ,,znásilňování",  ale také má svá pravidla. Během pevného objetí je nutné si dát také pozor na to, abychom právě dítě nedrželi v poloze, která mu bude nepříjemná, kdy by ho něco tlačilo, mělo ručičku v nepřirozené poloze atd. Dítě rodič drží vždy v zájmu dítěte.  Nedrží dítě v pevném objetí proto, aby působil na symptomy negativního chování, ale proto, že si uvědomuje příčiny tohoto chování a snaží se s nimi pracovat..  Pevnému objetí tedy nutně předchází otázka vyzívající k porozumění situace v širším kontextu, tedy k empatii: Proč MĚ tak zlobí? Proč je agresivní? Odpovíme-li si, můžeme s agresí pracovat a s potřebami dítěte tak, že ani není nutné aplikovat PO, ale pokud je silná tendence dítěte k útěku z bezpečné náruče rodiče, je nutné jej pevně obejmout, aby svou zlost adekvátně vyjádřil v  duchu: nepustím tě, nedovolím ti, aby sis ubližoval. Jen si představte sami sebe po ošklivé hádce, kdy se stáhnete do samoty vprostřed nedořešeného konfliktu, jak se Vám pak žije, jak se cítíte? Tak se může cítit také dítě, pokud ho pustíte. Půjde plakat do svého pokoje. Bude samo, samo si musí se svou agresivitou poradit, cítí se opuštěno ve chvíli, kdy potřebovalo mámu a tátu nejvíce.  Opuštění dítěte ve chvíli, kdy je pohlceno emocemi a neví si s nimi rady, mi v tomto kontextu přijde spíše  jako ,,vědomé nezabránění utrpení dítěte" než to, že ho v tomto stavu přijmu, obejmu a jsme na to spolu. Vždyť za agresí, zlostí a vztekem se často schovává bolest, kterou dítě často vyjádří až  tehdy, když cítí poct jistoty a bezpečí, cítí, že ho rodič vnímá a chce mu porozumět.

 Pevné objetí není pouhou ,,svěrací kazajkou" jak ho někteří lidé vnímají. Zde mohu přímo reagovat na cituji: (Emoční pouto je vhodné rozvíjet empatickou interakcí více respektující dítě, jeho deficity, senzorickou přecitlivělost a reciprocitu emočního vztahu a posilováním sociálně emočních dovedností) Toto vše se však v rámci PO s dítětem opravdu děje. Jedná se o  vzájemný dialog, kdy objímající matka či otec dítě zrcadlí, dává dítěti zprávu, že vnímá jeho emoce, a pomáhá mu k jejich adekvátnímu vyjádření, čímž, také udává hranice, jak se chovat a jak ne. Dítě nesmí nadávat, kousat a mlátit rodiče, ale rodič toto také v PO nedělá. Ten dítěti dává najevo, že je akceptuje jeho zlost a patřičně na ně reaguje. Během pevného objetí si rodič  uvědomí hloubku bolesti a často i to, že to co, dělá dítě trápí, aniž by si toho byl předtím vědom. Posléze se snaží o nápravu, vlastní se čelem postaví ke své chybě a odstraní ji.. To je rys dospělosti a toto také učí své dítě, že může chybovat, ale jak si chybu uvědomí, musí se snažit ji napravit. Vzájemné vcítění se probíhá především skrze tělesné vnímání. Oba cítí tep srdce, pohyby hrudníku při dechu,  svalové napětí, tonus, třes, to jsou vše vjemy, které jinak nezaregistrujeme a které prohlubují prožitek vzájemného vcítění a souznění. Respektujeme dítě v jeho specifických potřebách, a tj. vnímání mezilidských vztahů, lásky svých bližních zejména skrze tělesné vnímání. Tudy je pro dítě čitelná zpráva mám tě rád. Proč během PO rodič také  křičí? Nekřičí na dítě, ale s ním, aby jej podnítil k uvolnění emocí. Aby mu dal svým příkladem pocit, že opravdu může projevit svou zlost.  Rodič podněcuje dítě k vyjádření emocí, vzteku a bolesti, a zároveň mu dává hranice, jak je a jak není přípustné vztek vyjádřit. Zároveň mu s čistou hlavou může říci, jak je jemu, když ho mlátí, když mu nadává, když mu dělá naschvály, když mlátí sestřičku atd. Tak dává dítěti do života  svým konáním hned  tři zprávy, které mu jsou a budou v budoucnosti velmi  přínosné a tj.:

  1. mám tě rád i s tím, co se mi na tobě nelíbí, musíme vědět, jak nám v tom spolu je
  2.  své emoce můžeš vyjádřit bez obav z odvržení
  3. jsem silný rodič, unesu tvou  bolest, tvůj hněv, který mi můžeš bez obav ukázat. Dítě tak může prožívat  pocit jistoty, že jakkoliv se projeví, bude milováno a pocit bezpečí, že jej máma a táta ochrání za jakýchkoliv okolností, protože jsou oni ti silní.

V terapii pevným objetím dětí v období batolete, kdy nejsou ještě sto pochopit vysvětlení, jak je to se správnou emoční konfrontací,  se dítě pevně objímá bez vysvětlování. Batole stále nemá schopnost vnitřní autoregulace, proto je tu rodič, který jej všemi směry usměrňuje během zkoumání světa kolem sebe, aby si neublížilo, protože spoustu věcí ještě neví, , ale také v rámci vyjadřování svých emocí a chování během konfliktní situace, protože si ještě nedokáže uvědomit následky svého chování a zároveň ví, že není ještě schopno své chování v afektu regulovat. Vztekající dítě u silnice chytneme do náruče, aby nám nevběhlo pod auto. To je přirozená reakce rodiče. Zároveň může dát dítku prostor, aby vztek ventilovalo. V  náručí táty a mámy, zažívá  dítě bezpečí a důvěru , tam mu nic nehrozí.  Nedovolí mu utéci do samoty, protože ví, že svůj vztek si ponese stále v sobě a při nejbližší příležitosti jej ventiluje nepatřičným způsobem. Zde proslulá věta: ,,posední kapka a pohár trpělivosti přetekl."

   Dětem od 4 let, které jsou již schopné rozumově uchopit podstatu řešení konfliktu  paní doktorka Prekopová ukazuje pomocí divadélka s krokodýli, jak ti řeší své spory na bázi (boj - útěk) a zároveň předvede to, že lidé dokáží zapojit rozum a vůli, tak že se mohou rozhodnout zda  setrvají v konfliktu dokavaď ho nepromění ve smír a nebo se dají na útěk a nebo do boje (destruktivní řešení konfliktu) jak činí krokodýli. Zde již může být apel na vnitřní regulaci dítěte.  Program výchovy láskou dětem  má učit děti již v předškolním věku, aby vědomě jednali ve vztazích, aby si uvědomovali, jaké mají varianty řešení sporu a k jakým důsledkům tyto varianty vedou. K tomu se učí vnímat svět v protikladech, získat komunikační dovednosti, zapojit empatii, vnímat  emoce a hovořit o nich. Cílem programu je  zaktivizovat  vůli a učit  jak správně řešit konflikty a jak zacházet s emocemi, zejména s agresivitou. PhDr.  Jiřina Prekopová jej nazvala ,,Škola lásky v rodině".

,,Doteková hypersenzitivita" u dětí tedy znamená, že děti odmítají jednu z jejich základních specifických potřeb a to je potřeba kontaktu. V prvních letech je primárním orgánem čití u dětí právě kůže. Doteky jsou pro ně jednou z nejsrozumitelnějších cest, jak jim dát najevo, že je máme rádi. Pohladit, obejmout. Tělesný kontakt, potřebuje ne jen v období  novorozence, kojence a batolete, ale i později, kdy je schopno zprávy z okolí analyzovat rozumem.  Když se dítko zlobí na maminku, nenechá se ani pohladit, uhne. Nenechá se utěšit, když ho něco trápí, ale rychle vběhne do její náruče, když cítí nebezpečí. Tam mu nevadí doteková hypersenzitivita? Cítím v tom jistou ambivalenci ve vztahu k rodiči, která musí nutně dítě psychicky vysilovat. Děti by se měli učit přijímat a dávat doteky, aby tělesný kontakt neodmítali, nebáli se ho,  jak již v dětském věku tak také v dospělosti v rámci sexuálního života. Jsou děti, které se nepřijdou pomazlit, ale přesto víme, že pomazlení potřebují, zde je na místě dobrovolné učení kontaktu, kdy se snažíme využít každou příležitost, abychom dítě pohladili, odejmuli atd.  Protože dotek  z lásky je to nejpříjemnější pohlazení které má v sobě určitý energický náboj pro duši. Jak říká Erik Berne ,,Když vás nikdo nehladí, vysychá míza." V pevném objetí je dotek pevná schránka, hranice, které dávají jistotu a pocit bezpečí.  V pevné objetí samotném jde především  o práci s emocemi, zde dotek znamená kanál, skrze nějž si objímající  navzájem poví, přes tělesné vnímání, jak se cítí. Je to prožitek, který se vryje do paměti, ale hlavně do srdíčka a který prohlubuje pocit vzájemného porozumění. Na jeho konci je pak dotek zase tím známým prostředkem předávání mateřské  něhy a lásky. Když jsou ve vztahu mezi dvěma lidmi nahromaděné emoce vzteku, nenávisti, křivdy a nebo bolesti, tito lidé k sobě těžko hledají cestu skrze tělesný kontakt. Jejich vztah je prostý něhy, přítulnosti, sepjetí, které by je naplnily opětovným pocitem lásky a spojení. Tělesný kontakt zákonitě uvolňuje emoce a kontakt z očí do očí dvojnásob.

U dětí s autismem se doporučují techniky zaměřené na rozvoj komunikačních a sociálních dovedností, které se člověk učí zejména v základním životním vztahu, což je vztah matka - dítě. Terapie pevným objetím autismu byla úspěšná zejména v případě Aspergerova syndromu, který je charakteristický zejména disharmonickým vývojem osobnosti s převažující poruchou v oblasti  sociální interakce a komunikace, kdy  není narušen vývoj řeči a ani inteligence.  Nesmí být přítomno organické poškození mozku a terapie musí být dlouhodobá. Stereotypie dávají dítěti pocit jistoty, který postrádá ve vztahu matka-dítě. V terapii pevným objetím dítě opět přilne k matce, napraví se narušená vazba matka - dítě, která je důležitá pro vnímání pocitu jistoty a bezpečí dítěte. Paní doktorka Prekopová rozvinula metodu terapie pevného objetí do současné podoby  právě při práci s autisty.     O tomto tématu se však nechci více rozepisovat, protože nemám zkušenosti, praxi a je pravda, že pokud by mne o pomoc požádala maminka s autistickým dítětem, odeslala bych ji k terapeutovi pevným objetím, který má v tomto směru patřičnou kvalifikaci a hlavně zkušenosti. Stejně tak pacienty s možnou psychiatrickou indikací, i když jsem psychiatrická sestra původně, k terapeutovi PO, který je zároveň psychiatr.  I terapeut pevného objetí musí znát své hranice. Pokud si je uvědomuje a respektuje je,  není nutné zpochybňovat jeho kvalifikaci pro tuto profesi. 

Zpět

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode