Šátkování v minulosti a dnes

18.02.2010 21:21

 

Antropologicko historický exkurz

Profesor Hassenstein hovoří o lidském mláděti jako o „nošenci“ zejména v situaci ohrožení, pro níž je geneticky vybaveno, aby si dokázalo přivolat pomoc dospělých, kteří jej odnesou do bezpečí. Nehovoří tedy o permanentním nošení. Lze tedy na základě jeho poznatků vyvodit závěr, že by se dítě nemělo nosit? Nemyslím si. Tento etnolog podává fyziologické i psychologické důkazy pro to, že lidské mládě je typem nošenec. Jak jsem mohla zhlédnout v mnohých přírodovědných dokumentech, pralidé svá mláďata přenášely, kam potřebovali, a v případě nebezpečí se mládě mohlo spolehnout, že ho jeho soukmenovci nenechají napospas. V případě nebezpečí si matka dítě ve spěchu neuvazovala do šátku, ale popadla ho a běžela. Naše mláďata příroda vybavila fyziologickými zvláštnostmi k tomu, aby mohla být nošena. Lidský druh obdařila myslí, inteligencí a tvořivostí, načež si jeho členové dokázali v mnoha směrech velice usnadnit život a tak, když evoluce mínila jinak, než člověk potřeboval, vymyslela si pravěká žena nosítko pro dítě. A jak k tomu došlo?

V době kamenné vedlo vzpřímení chůze k předčasnému narození mláděte v  ranějším stádiu ontogenetického vývoje. Zároveň pralidé ztratili srst, a tak se novorozenci neměli čeho chytit a matky je musely přidržovat rukama. Tím však horní končetiny přestaly být činné při obstarávání obživy. ,,Ženy tedy musely vynalézt něco, v čem by své děti nosily, aby jim ruce zůstaly volné pro sběr potravy, a funkce těchto nosítek mohla být posléze rozšířena i na potravu.“ (2, 26) Nepřerušili tradici podmíněnou evolucí, nýbrž ji učinili praktičtější.

 

Antropologický exkurz

Na počátku 19. století se začaly používat kočárky a nošení dětí na těle rodiče se vytratilo především z řad bohatších obyvatel měst. Ti chudí, především z vesnice u tohoto způsobu přepravy zůstali zejména kvůli praktickým a ekonomickým důvodům. „Čím víc ovlivňoval technický pokrok životní styl, tím méně se žilo původním způsobem života“.     (24, 58) Ironií osudu je, že dnes si kvalitní šátek mohou pořídit spíše střední a bohatší vrstvy, a ne ti nejchudší. Prababičky a babičky u nás šátky pamatují. Říkalo se jim ,,chůvka“ a nebo ,,trávnice“, která byla z hrubší látky, a nosila se v ní také tráva. Osobně mám zkušenost, že vysloveně pozitivní reakci na dítě uložené do šátku projevovaly nejstarší z žen. Po druhé světové válce šátky z Čech téměř zmizely a přišly až po roce 1989. Některé maminky nosící děti déle jak před 7 lety se většinou o této možnosti dověděly v zahraničí. Od roku 1998 se zájem o nošení dětí v šátku stále zvyšuje, i když těchto maminek je stále nepatrné procento. Výše zájmu o šátek stoupá s porodností a také se stále pestřejší nabídkou různých druhů šátku, jejich barev a jiných druhů nosítek. Nejčastěji se maminky dozvídají o této možnosti na ulici, kde vidí jiné ženy, jak své dítě nosí a nebo na webových stránkách výrobců. Že by módní záležitost? Maminky oslovené alternativní přepravou miminka mají možnost si před koupí vyslechnout přednášku a zkusit si typy úvazů. Na přednášku chodí většinou maminky nakloněny ,,šátkování“ ,aby se ujistily, že se rozhodly správně.

 

Postoj veřejnosti k šátkování dnes

Nošení dětí na těle rodiče je v České republice pro většinu veřejnosti novodobou záležitostí, ač tomu tak není. Uplynulo zhruba 50 let, co naše prababičky vkládaly s jistotou podloženou tradicí svou ratolest do „loktuše“ či „chůvky“. Neprobádaná oblast podněcuje skeptiky ke vznášení argumentů, které stojí proti nošení dětí v šátku. Naopak propagátoři nošení se snaží jejich námitky vyvrátit. Vše má své pro a proti a u nošení dětí v šátku je tomu dozajista také. Je však nutné najít míru, která pomůže a neuškodí. Z vlastní zkušenosti vím, že v průběhu měsíců nošení dcerky se až vlastní praxí nošení vyřešily veškeré mé dotazy a pochybnosti o tomto způsobu transportu miminek.

Hlavním důvodem mých pochybností však nebyla závadnost nošení, ale to, že jsem šla proti tradici péče o dítě, jak se přenášela z generaci na generaci. Až se šátek stane tradiční součástí péče o malé děti, budou maminky pociťovat také jistotu v tom, že o dítě pečují nejlépe, jak to jen jde. Důležité také to, že maminka bude dítě nosit za souhlasného postoje společnosti i vlastní rodiny. Nošení se stane samozřejmostí. Dnes však zatím zaujímá veřejnost k dětem v šátku ambivalentní postoj, který může mnohdy znejistit maminku odhodlanou k nošení. A v péči o dítě je důležitá především jistota matky, že to co dělá, dělá dítěti dobře.  

 V širším měřítku se možnost nošení dětí v šátku prozatím nevryla do povědomí profesionálů, kteří jsou ve styku s ženami v očekávání a s novopečenými maminkami. Snahy o doporučení šátku jsou ojedinělé. Na mysli mám především dětské zdravotní sestry, porodní asistentky a lékaře.  Mnohé toto téma zatím nechává chladnými stejně jako většinu české populace, u které je šátek pouze okrajovou záležitostí. V oblasti ,,šátkování“ se angažují zejména ženy, které se staly maminkami a své děti v šátku odnosily. Doporučení z  úst distributorů nejsou primárně motivované výdělkem vzhledem k tomu, že se nejedná o jejich hlavní výdělečnou činnost. Pokud bude distribuce nadále v režii těchto lidí, myslím si, že šátek se bude i do budoucnosti pojit spíše s pozitivními účinky. 

 

Bádání v oblasti šátkování

Bádání v oblasti nošení dětí se prováděla v zahraničí především u nedonošených novorozenců. Zde mohu jmenovat tzv. „Kängurustudie“ čili „klokaní metoda“, kterou realizovali roku 1979 v Kolumbii pediatři E. Rey a H. Martinez. Podobná metoda, avšak ve větším měřítku, byla aplikována v Bogotě. Ta ukázala, že v těle novorozence byly nošením příznivě ovlivněny psychofyziologické a biochemické pochody. V České republice prosazují čerstvě narozené děti ukládat do kolébky lékaři prof. Šráček a paní prof. Šráčková. V Chicagu byly inkubátory vybaveny vodními madracemi a na klinice ve Švédsku používají závěsné matrace. U takto uložených dětí se vyskytovaly dechové a srdeční potíže ve výrazně menším množství. Rozsáhlejší studie zabývající se novorozencem jako nošencem realizovali němečtí biologové prof. Dr. Bernard Hassenstein a bioložka dr. Evelin Kirkilionis. Jak již bylo řečeno výše, tyto studie byly prováděny zejména v zemích tzv. třetího světa.

Zpět

Vaše názory a připomínky ke článku

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode