Význam vědomí rodinné historie

02.11.2010 23:17

  

Dějinnost člověka znamená, že si uvědomuje svou minulost, přítomnost a má svá očekávání do budoucnosti. Neřídí se přírodními podmínkami ani ručičkami hodin. Je to čas očekávání, idejí, plánů a čas vzpomínek. Jedinec se v něm snaží naplnit své předem neznámé možnosti a upíná svou existenci do nejisté budoucnosti. Narození a smrt jsou přírodními ději, které ohraničují přidělený čas člověka na zemi. V životě jedince se pak střídají konkrétní, předem očekávané životní epochy od narození ke smrti. Přestupujeme-li z jeho jedné fáze do druhé, máme možnost rekapitulace a hodnocení, jak jsme završený úsek života prožili. Zda jsme čas v něm nepromarnili. Lidský čas není cyklický. Není návratu do dětství, dospívání ani do období dospělosti. Možná si to člověk neuvědomuje u sebe jako vedle svých dětí.

 Uvědomujeme si svou minulost, která je hotová, nezměnitelná. V mnohém konečná, v jiném zasahující do přítomnosti, která nám dává možnost časového nadhledu. Přítomnost dokážeme konfrontovat s minulostí a na základě toho předjímat budoucnost plnou očekávání. Jedinou danou jistotou do budoucnosti je smrt. Ta dává lidskému času hodnotu. Což si bohužel lidé uvědomují až ve chvíli, kdy se smrt stane součástí jejich života a jak ukazuje zkušenost smrtelně nemocných lidí, pro něž má čas hodnotu zlata, která změní tempo a prožívání života. Stane se hlubší a mnohé hodnoty a cíle ztratí na významu.

Jistota, základní psychická potřeba, pramení mimo jiné z jeho sounáležitosti s vyšším celkem, který ho přesahuje. V rámci vyššího celku má pak smysl o něco usilovat. Skrze něj dostává život smysl. Mohou ji uspokojit náboženští vůdcové, tvůrci filosofických systémů a v současnosti také různé sekty. Dle Olgy Nešporové je výsledkem neuspokojení této potřeby potřeba účasti na řešení globálních problémů společnost, jako je například ekologie. (Pramen)

Sága rodu, dlouhý příběh jednoho systému, jehož členové se snažili, aby nebyl nikdy ukončen. Vzhledem k tomu, že člověk je tvorem dějinným s potřebou vlastního přesahu, která je uspokojena mimo jiné narozením potomka, jsou kapitoly ságy rodu psány dál a dál. Jejich příběh zrcadlí kontinuitu generací rozprostírajících se v průběhu časové osy lidstva a celistvost ohraničeného rodinného systému, jehož strukturu lze pojmout jako plynule se střídající generace jedna za druhou v rámci pravidelného střídání přechodových rituálů pojících se k důležitým reprodukčním mezníkům systému – narození, svatba – narození potomků - smrt. Každý rituál je pečlivě propracován, aby zajistil vně systému soulad a hladký přechod člena z jednoho subsystému do druhého. V řadě generací se pak ztrácí hrozba konečnosti jedince.

Během doby se měnily kulturní politické a sociální podmínky, které ovlivňovaly hodnoty a tradice uznávané v jednotlivých rodinách. Ale co se v toku času nezměnilo, byl a je hlavní cíl rodu - předávat život dál. Podíváme-li se na problematiku z tohoto úhlu, lze říci, že „život nepochází od rodičů, ale jejich prostřednictvím“ (Nills 46). V tradiční společnosti byl život pojímán pouze jako část dlouhého životního příběhu jednoho rodu, který je přesahem jedince a součástí jeho identity. Přičemž v pojetí moderního člověka je vlastní život jedince středem jeho zájmu. Je to ostře ohraničený úsek bytí naplněný strachem z vlastní smrti.  Generace na sebe navazují bez vědomí kontinuity zřejmě v důsledku migrace obyvatel, prohlubujících se mezigeneračních rozporů a akcentu na přítomnost. Tak vzniká chaos. Pomyslný náhrdelník generací se roztrhl, rozsypal se. Dlouhý příběh, sága rodu, je rozčleněn do kapitol bez vzájemné návaznosti. Už nám nepřijde na mysl, že jsme jedním z posledních článků v dlouhém řetězci generací sahajících do daleké minulosti. Kdyby v tomto řetězci jeden z předků vypadl, nebyli bychom zde. Kdo si toto uvědomí, přijme zodpovědnost z úcty k předkům za pokračování rodu.

Když se v rozhovoru začne hovořit o příbězích ze života předků a jejich osudů, zbystří všichni přítomní pozornost. Nemusí se vyprávět legendy plné hrdinných skutků, zaujmou i drobné příběhy každodenního života. Jak si rodiče, prarodiče hráli, jaké měli oblíbené hračky, kamarády, jak se potkali, zamilovali, vzali a jak spolu žili. A okouzlí nás spousta malých všedností, které v běhu života rády upadají v zapomnění jako věci nepodstatné, ale vracíme-li se k nim ve vzpomínkách v čase zpět, nabývají na důležitosti a pospolu vzájemně vytváří jeden celek, který člověka obohacuje a rozšiřuje hranice našeho „Já“. Poznáváme svou historii, jež je naší součástí a zároveň nás přesahuje.

Ještě dříve, než dítě pochopí plynutí času a to, že již před ním se psal příběh jeho života, slýchají rády historky z dětství rodičů a prarodičů. Že byli také nezbední, neposední a své rodiče zlobili. Jsou stejní a nejsou špatní, přesto – že je jim často vytýkáno jejich chování. Babička s dědou také museli mámu a tátu občas potrestat. Jsou to opakující se vzorce dávající dítěti jistotu, že i když zlobí, je jim hubováno, rodiče je neopustí, protože babička s dědou také mámu a tátu neopustili. A v době, kdy dítě pochopí, že existuje čas, který ono samo neprožilo, začne se ptát: „Co bylo přede mnou?“ Historky se začnou stávat jeho osobní historií, budou posilovat identitu dítěte a ono začne zakoušet svou dějinnost. Zde jsou téměř nepostradatelní prarodiče. Umožní dítěti najít vlastní místo ve světě a smysl života, jehož proměnlivost mu zprostředkují již svou přítomností.  Dilthey píše, že člověk poznává svůj lidský svět nikoliv jako vnější pozorovatel, ale musí ho spoluprožívat a poznávat pomocí vcítění. (Pelcová 2004/????) Dítě, když poslouchá příběhy z úst aktérů, učí se tomuto vcítění a nasává atmosféru doby, ve které se příběhy odehrávaly. Zmíněný stoupenec hermeneutického konceptu dějinnosti byl přesvědčen, že ze stylu života jedince a jeho podmínek lze poznat i ducha doby. (???????) Vědomí doby lze zprostředkovat skrze vyprávění aktérů příběhů, jimiž jsou nejčastěji prarodiče. Vždyť čas jejich dětství a mládí je současným dětem tak vzdálený, že jeho poznáváním jsou obohaceni novými perspektivami života. Naproti tomu jako diváci televizoru jsme pouze pozorovateli. Zdrcující příběhy vymyšlených postav vzbuzují pocity hrůzy, úzkost nebo úžas. Avšak vypráví-li příběh člověk, který ho opravdu prožil, vnímání posluchače se rozostří, snaží se vcítit do vyprávějícího a cítí bolest, příkoří, nespravedlnost, které jsou příběhem protkány. V takovém vyprávění je cítit dobová atmosféra. Dítě poznává hrdiny všedního života a má před kým „smeknout“. Pocítí respekt, úctu a vážit si někoho pro to, co prožil. Což nelze prožít během sledování televizních pořadů. Tam může porovnávat fazónu, životní standart a styl. Průměrný člověk tak srovnává své úspěchy a neúspěchy s dosaženými cíli a činy hrdinů obrazovek. Má možnost žít jejich životem v případě, že se děsí svého. Naproti tomu život skutečně prožitý obohacuje svou moudrostí podloženou zkušenostmi, a pokud je to život předka, stane se součástí jeho rodinné identity, jeho sebevědomí.

Prarodiče předávají vlastní zkušenosti a dojmy z období, které je mladým generacím vzdálené. Vyprávění má důvěrný a závazný charakter, protože se týká osobního prostoru dítěte či dospívajícího, ale i aktéra, kterého dítě poznává plastičtěji z vícero perspektiv. Dějiny rodiny a jejích příslušníků se prolínají s dějinami společnosti a jejich poznávání může probudit zájem o historii země a posílit vlastenecké cítění. Svou dějinnost si plně uvědomíme prostřednictvím historek ze života našich předků. Z  pocitu sounáležitosti často vyrůstá vědomí zodpovědnosti, a to zejména vůči těm, jež se stávají součástí naší identity. Z úcty k nim pak lze snáze přijmout jejich tradice a hodnoty.

Kolik osudů se muselo proplést v kontextu s dobou, abychom zde mohli být? Kolik životních rozhodnutí mnoha lidí předcházelo příchodu člověka na svět takového, jaký právě je? Skutečnost tak vzrušující a omračující stejně jako její vyústění – příchod novorozence na svět. V období komunistické vlády v Čechách měli rodiče manžela možnost se odstěhovat do zahraničí, ale maminka to odmítla. Bylo to zásadní rozhodnutí, které mi dává si uvědomit, že kdyby se rozhodla opačně, nikdy bychom se s manželem nepotkali a nikdy by se nenarodily naše společné děti. Historky ze života předků naplní pojem rodinné kořeny konkrétními hodnotami, porozuměním a mnohdy smířením se s vlastním osudem, který je vždy ovlivněn poselstvími z minulých generací.    

 

Zpět

Štítky

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode