Obecně čili teoretizování. Ale podnětné!

Obecně čili teoretizování. Ale podnětné!

 

Rodinné tradice

 

Základní psychickou potřebou člověka je pocit jistoty, který spočívá v tom, že se může spolehnout na očekávané. V tomto směru jsou jedinci po celý život k dispozici každodenní a každoroční rituály dodržované v rámci rodinného kruhu nebo rituály udržované v rámci společenství, ve kterém žije. Rituály plní především úlohu redukce úzkosti. Prostřednictvím nich se má dítě i dospělý na co těšit a zároveň na co vzpomínat. Rituál, obřad je  činnost, která má charakter slavnosti nebo se pravidelně opakuje. Rituály propojují život jedince s proudem času, přírodními cykly a životem společnosti, kde žije. Fázují ho, pomáhají udržet řád a strukturu systému, ale i života jedince. Nedílnou součástí rituálu je duchovní náboj a hluboký emocionální zážitek, který zúčastněné vytrhne z každodennosti. Sugestivita rituálu vytrhává z každodennosti, zastaví čas a přivede přítomné do stavu katarze. Rituál je tak prožíván hlouběji jak realita sama.

 Rituál, čili obřad, je sledem symbolů a symbolických gest. Rituály jsou prostředkem pro reprodukci a produkci sociálních jevů, protože si jedinec či komunita mohou význam rituálů interpretovat po svém a může ho obohatit či modifikovat na základě vlastní prožité zkušenosti, kterou považuje za vhodnou pro předání dalším generacím. Mnohé modifikace obřadů jsou však v důsledku toho, že jejich původní význam byl zapomenut, spíše redukcí rituálních doprovodů. 

Rodinné tradice mají být pro aktéry zábavou a radostí ze společného trávení volného času. Vytváříme tak drobné události, které naplňují čas všech jejích členů stejným obsahem, avšak s odlišným vnímáním každého z nich. Prožitím očekávaných společných chvil se objevují nová témata ke společným hovorům, které členy rodiny stmelují. Zhruba od osmi let má pro dítě společné trávení času s rodiči významný vliv na utváření rodinných vztahů. Hromaděním společných zážitků se naplňuje rodinná historie, která při každém rodinném setkání ožívá. Rituály tak plní v rodině funkci komunikační a stabilizační. Jsou však období, kdy je nutné rituály přehodnotit a popřípadě na nich přestat lpět. Dle Dr. Špitze dokáže zdravá funkční rodina měnit rodinné tradice a rituály tak, jak to vyžadují vývojové změny. Nesmí na nich rigidně lpět. Nesmí se jim urputně bránit. Mají se průběžně obměňovat. (Šulová 2005/164-168).

 Každý rituál vyžaduje kolektivní spolupráci, čímž výrazně podporuje rodinnou jednotu a vzájemné porozumění ve společenství, ve kterém se udržuje. Jeho součástí je očekávání, ale také možnost vzpomínání na společně sdílené zážitky. Drobné každodenní rituály rodiny jako je společné stolování, rodinné výlety, pravidelné návštěvy prarodičů podporují společné trávení času rodičů s dětmi, které obohatí všechny zúčastněné. Aby se rodinné rituály ujaly, musí představovat příjemně strávený čas a zábavu pro všechny členy rodiny. Děti si velice rychle zvyknou na pravidelné aktivity s rodiči a moc se na ně těší, jako dospělí na ně po letech rádi vzpomínají.

Antický člověk nalézal jistotu v racionálním řádu světa obraceje se k minulosti. Rituál mu umožňoval pochopit a přijmout realitu, která ho obklopovala. Zároveň se učil žít v jejím souladu. Moderní člověk vzhlíží k nejisté budoucnosti. Nic není dané. A navíc na místo proseb k Bohu, jak činili lidé ve středověku, mu zbývá se spoléhat pouze sám na sebe. Preferuje praktičnost a flexibilitu a neuvědomuje si, že rituály mají podstatný význam pro jeho duševní život. Moderní společností jsou však tradice vnímány jako svazující, omezující pocit svobody. A to proto, že jsou časově náročné. Jejich zanedbáním se však stává život bezbřehým úsekem od narození ke smrti. Pustým ostrovem přítomnosti v moři času bez vázanosti na minulost. Prostý pocitu podpory rodičů a předků a zároveň nejistý ve vztahu k budoucnosti.

Rituály mohou vnímat jejich aktéři různě. Jedni jako rigidní, prázdné, postrádající smysl, jiné jako zábavné nebo obohacující.   Nedostatek rituálů pociťují lidé v situaci kulturních zlomů (migrace) anebo v oblastech života, které jsou prohlášeny společností za tabu (soužití homosexuálních párů). Rituály, které mají pro dítě hodnotu, učí je, jsou příkladem správných pravidel a korespondují s vnitřním řádem rodiny respektující časovou posloupnost, se stávají tradicí.

 

Tak jako rituály budují pocit sounáležitosti jedince s celkem, tak činí také tradice přecházející z generace na generaci. Zvyšují stabilitu rodiny vůči vnějším a vnitřním negativním vlivům a přispívají k jejímu stmelení. Podporují intergenerační porozumění a dávají jedinci zažít pocit sounáležitosti s  rodem, předky a jejich osudy, které integrují do svého sebepojetí jako součást vlastní identity.

Pokud v sobě tradice nese hlubší smysl a hodnoty respektující řád celku, jedinec se spontánně podřizuje její ceremonii. Děti jsou vedeny tradicí a normami rodu. Formou nápodoby se je učí od svých nejbližších příbuzných. V Knize Isabelly Hauserové – Schonerové „Děti potřebují prarodiče“ je uveden příklad rodinné tradice, kterou založil nejstarší žijící muž rodiny s manželkou. Výročí svého vztahu neslavili v den svatby, ale v den, kdy se poprvé potkali. Ráno s celou rodinou vyrazili na místo svého prvního setkání, kde si udělali piknik. Tato tradice vychází z individuální historie rodiny a velmi pěkně odráží fakt, že kdyby se ti dva nepotkali, nikdy by se jejich děti a vnoučata nenarodili. Všichni si tak mohli uvědomit, že mají co slavit.

V předmluvě ke  knize Uzdravení skrze svátosti autor Michael Marsch vystihuje podstatu tradice velmi výstižně jako paměť rodu, v níž jsou zahrnuty prožitky, vědomí a zkušenosti generací po staletí nazpět. (Marsch 1992/ )

 Bohužel, mnohé tradice se v současné době udržují jako pouhá zvyklost, jež se přenáší z generace na generaci, přičemž ty nejmladší již nemají tušení, proč se tak děje. A to především proto, že v průběhu času byl zapomenut její původní smysl nebo ztratil v nových společenských podmínkách na významu. Avšak i tradice zdánlivě beze smyslu, pojatá jako nástroj nutný k realizaci bezprostředních potřeb v současnosti, má svůj význam v redukci úzkosti jedince a podporuje sounáležitost generací i různých skupin.

Při spříznění rodin sňatkem se některé tradice dostávají do střetu s protichůdnými zvyky  nově příchozích členů rodiny. Vznik nové mladé rodiny znamená střet dvou systémů, jejich tradic, které jsou zdrojem legitimity pro ně, tak pro jejich nejbližší. Rodina si tradice připomíná uschováváním památných předmětů, předávání dovedností anebo příběhů vyprávěním či psanou formou v rodinné kronice. Fotografie, předky připomínající předměty, jejichž význam nezasvěcený nezná, v interiéru ukazují na respekt k rodinným tradicím. Tak každá rodina udržuje vazby mezi svými členy a pěstuje svou tradici. Proto také svatba, jež je spojením dvou rozdílných tradic je od prvopočátku velice důkladně propracovaný obřad, který s tímto počítá a snaží se svými rituály o co největší spříznění sešvagřených rodin.

 

 

 

Iniciační rituály

Iniciační rituály jsou jednou ze skupin rituálů obecně. Jsou to rituály přechodové, které převádějí jedince z jednoho životního cyklu, z jedné sociální skupiny, role do druhé. Jsou to rituály na poprvé, což má význam samo o sobě zvláště v moderní společnosti, kdy není nic jisto jistě pouze poprvé mimo prvního dítěte a smrti. Svatební obřad, který je prvním v životě jedince, je jiný než ty následující. Zakladatel pojmu iniciační obřad L. van Gennep pod ním viděl všechny obřady, které se týkají přechodu mezi dvěma životními obdobími narození – puberta – manželství – smrt.

V pojetí přírodních národů jsou tyto rituály jasnou hranicí mezi starým a novým. Dítě musí nejprve „umřít“, aby mohlo přijít jako dospělý člověk, přičemž není návratu zpět. Průběh obřadů představuje fáze rozloučení, pomezí a přijetí. Fáze rozloučení dává jedinci prožít definitivum konce jedné etapy, do které není návratu. V rituálech je jasně definována smrt a je zakomponována do života jako jeho součást. Fáze pomezí zasvěcuje a připravuje novice na jeho budoucí roli a sociální pozici. Bývá časem odloučení od společenství a zakončena zkouškou. Ta je u přírodních národů konána buďto formou operací zmrzačujících tělo (obřízka, tetování, vytloukání zubů) nebo nutností dokázat, že je novic schopen zastat novou roli ve společnosti formou zkoušky. Proces přijetí je akt uznání novice členem nové sociální skupiny. V mnohých rituálech je zakomponována sociální podpora určená tomu, kdo je aktérem přechodu, ale i všem ostatním, kterých se změny vyplývající z něho týkají.

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode