Smrt a pohřeb

 

 Pohřeb

Úmrtí znamená definitivní fyzický odchod člena rodiny ze systému, avšak na úrovni duchovní je stále jeho součástí. Smrt patří neodmyslitelně k životu a je jedinou jistotou každého z nás. Toto respektovali rituály a tradice doprovázející umírání a následné poslední rozloučení se zemřelým. Lidé umírali doma, kde rodina ve vší úctě a při zachování důstojnosti umírajícímu poskytla odcházejícímu příbuznému podporu a zemřelému poslední péči, která spočívala v očištění těla a obléknutí na „poslední cestu“. Ta vedla z rodného domu na hřbitov v doprovodu rodiny, přátel a sousedů. Určitý čas před touto cestou se měli možnost pozůstalí s nebožtíkem rozloučit u jeho lůžka. Dodnes při pohřební ceremonii je možno uložit mrtvého do rakve tak, aby ho mohli pozůstalí naposledy zhlédnout a plně si uvědomit skutečnost. Pohřebním rituálům byly přítomny také děti. Smrt se tak stala součástí jejich života od útlého věku. Především pro ně je to životní zkušenost, protože mohou zjistit, že umírání a smrt není nic děsivého, čeho se musí zoufale bát. Vidět umírání a účastnit se posledního rozloučení je důležité proto, aby se člověk vypořádal se smrtí blízkého člověka, ale i s tou vlastní. (Hauserrová 1996/90). Pak se také naučíme smysluplně prožívat vlastní život. Pohledu na proces umírání, který končí tělesnou smrtí, se však moderní člověk vyhýbá. Lidé umírají v nemocnicích a ústavech, kde není často respektována důstojnost umírajícího. Smrt je tabu postmoderní společnosti. Čím méně je ji vidět, tím více se jí však lidé obávají.

 Pohřební rituály měly vždy v tradičních společnostech podstatný význam. Patřili k nejstarším kulturním projevům člověka. Jejich smyslem je definitivně oddělit zemřelého od světa živých a posílit sociální vazby mezi živými. Ve vztahu ke smrti se váže silný emocionální náboj. Dle doktora Klimeše dávají pohřební rituály pozůstalým možnost plně vyjádřit svůj zármutek a zajišťují synchronizaci truchlení, kdy celá komunita oplakává mrtvého ve stejnou dobu, a tudíž budou v téže fázi truchlení s podobnými emocemi. Budou si lépe rozumět. V minulosti navazovalo na pohřeb období smutku. Pozůstalý měl konvencemi společnosti vyhrazený čas na vyrovnání se se ztrátou, kdy se mohl distancovat od společnosti. Po tuto dobu se také nosil černý šat.

V tradičním přístupu k úmrtí je vidět, že truchlící měli právo na vyjádření svých emocí, což společnost plně akceptovala. Tendence současného člověka být nad věcí, být silný mu brání v plném rozsahu vyjádřit smutek. Dnes zemře nejbližší příbuzný a na pozůstalém není mnohdy ve velmi krátké době znát, že prožil tragickou ztrátu. Emoce se potlačí a jde se do zaměstnání, jako by se nic nestalo. V současnosti se také smuteční oděv nosí pouze v den obřadu. Pro lidi je však důležité se se zemřelým rozloučit a vyjádřit emoce spojené se zármutkem. Pokud se tak nestane, může to být zdrojem pozdějších duševních problémů.

Česká republika drží v současnosti světový rekord v počtu úmrtí bez následného pohřebního obřadu. Antropoložka Olga Nešporová z Fakulty humanitních studií UK vidí důvod tohoto prvenství v sekularizaci společnosti, která v Čechách započala před vznikem první republiky a byla stvrzena v období komunistického režimu, kdy byly tradiční církevní pohřební rituály nahrazeny novými světskými, které současné společnosti nevyhovují a pohřební ústavy nenabízejí lepší alternativy. Následkem je neschopnost člověka vyrovnat se svou konečností a se svým životem. Z pohledu psychologa Jeronýma Klimeše tkví důvod upouštění od pohřbů v tom, že se již nemusíme spoléhat na své děti, že se o nás postarají. Nebudeme je potřebovat. Jsou zde totiž zdravotnické a sociální instituce. Již není nutné pěstovat v dětech úctu ke stáří, abychom neumřeli hlady v chudobinci. Tak chátrá morálka jedince, která měla pro systém sebezáchovný charakter. (Útěk před smrtí). Jan Sokol v trendu Čechů opomíjet pohřební obřady vidí místo materialismu hluboký rozpad společenských vazeb a vztahů.

Dalším důvodem upuštění od pohřební ceremonie je to, že pozůstalí, kteří mají pohřeb zajistit, jsou ve vyšším středním věku kolem padesáti let a prodělávají krizi vlastní identity pramenící z pocitu nenaplněnosti života a jeho marnosti.  Říká Klimeš. Tito lidé pak nedokáží být oporou umírajícímu rodiči, jeho smrt jim připomíná vlastní, a proto ji také tiše přejdou bez náležitého pohřebního rituálu.

 

 

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode