Svatba

 

Svatba

Sňatek je názorným příkladem tzv. přechodových rituálů, neboli iniciačních. Od pradávna byl doprovázen magickými symboly pro zajištění jeho zdárného naplnění. Tak kupříkladu byl den svatby spojen s určitým ročním obdobím nebo se věřilo, kolik zrnek rýže ulpí ve vlasech nevěsty, tolik budou mít manželé dětí. Dlouhé bílé šaty nevěsty jsou známkou nevinnosti a čistoty, proto ženy, které se vdávají podruhé a více, by si je již neměli na obřad obléknout. Svatební rituály obsahují stopy jednoduchých přednáboženských přestav o uspořádání světa řízeného skrytou vyšší mocí.  (Možný 1999/53)

 Už v 18. století byla svatba podrobně propracovaný rituál tak, aby členové spojujících se rodin zvládli psychologické, ekonomické a vztahové aspekty tohoto životního mezníku. Obřad a jemu předcházející rituály předurčoval role muže a ženy v manželství, pomáhal psychicky zpracovat protichůdné pocity z obřadu u členů rodin a snoubenců. Před sňatkem bylo zajištěno hospodářské zajištění nové rodiny. Důležitou roli v něm hrála družba neboli tlampač. Jeho úkolem bylo dělat prostředníka mezi rodinami. Role družby připomíná úlohu rodinného terapeuta. Hlavní aktéři obřadu se verbálně neangažovali, veškerá dojednání zajistila družba, aby předešli situaci, kdy by se jeden ze snoubenců nebo členové rodin nemohli v důsledku emocionálního hnutí vyjádřit.

V současné době je svatební obřad co do počtu rituálů zredukován. Odpadly formální námluvy. Právní pozice muže a ženy je vyrovnaná, oproti minulosti, kdy bylo dáno, že muž je povýšen nad ženou. Ekonomická podpora původní rodiny je stále potřebná, avšak se o ní nehovoří. Snoubenci již nepotřebují ke svatbě souhlas rodičů. Za své rozhodnutí jsou odpovědni sami. Dalším podstatným rozdílem je, že v padesáti procentech přistupují k oltáři nevěsty v požehnaném stavu.

Při přípravách, obřadu a hostině bývá mezi účastníky napětí. Sňatkem se pojí dvě rodinné tradice. Novomanželé je musí přehodnotit, dohodnout se na těch, které budou společně dodržovat a obohatit je o své prvky. Přitom se však nesmí zavrhovat tradice a hodnoty svých původních rodin (Matoušek 1993/55) orací v pojetí svatby. Novomanželé by měli hodnoty orientační rodiny respektovat a zároveň si uchovat vlastní autonomii. Průběh svatby může být ukazatelem, jak se jim to daří.

 Jsou však obřady, kdy novomanželé vyloučili účast rodičů. Hosty obřadu a často následné oslavy bývají pouze přátelé. Taková svatba však postrádá hlubší smysl tradiční veselice, která respektuje fakt, že si sňatkem nebereme pouze partnera, ale také jeho rodinu – a to především matku, otce, sourozence atd. Svatební hostina je v tomto pojetí slavností na rozloučenou s původní rodinou.

Člověk, aby mohl založit novu rodinu, musí opustit tu starou. V tom také tkví hlubší smysl svatebního obřadu. Dává členům rodin zažít přechod dětí z jednoho subsystému rozšířené rodiny do druhého. Během tradičního obřadu vede otec dceru k ženichovi, čímž symbolizuje její odchod z původní rodiny. Nevěsta je tak propuštěna otcem a snáze se uvolní z původní rodiny pro novou. Přistupuje-li nevěsta po boku otce k oltáři, jde po jeho pravici, protože je považována za nejdůležitější osobu obřadu. Avšak po té, co jsou novomanželé oddáni, otočí se oba o devadesát stupňů. Pak novomanželka odchází od oltáře po levém boku novomanžela, což je správné z hlediska systemického postavení rodin. Muž vede ženu po levém boku, aby měl pravici volnou na její ochranu a ochranu společných dětí a aby žena měla klid a pocit bezpečí při zajišťovaní rodinného života. 

Sexuální přitažlivost je mezi mužem a ženou základem rodiny, protože v sexuálním vyjádření lásky vidí především nevyhnutelný následek, kterým je rodičovství, jenž spojuje muže a ženu, ale také členy jejich rodiny. (Hellinger 1998/45) „Dítě stvrzuje vazbu, je to pouto z masa a kostí“ (Nills 65).  Pokud vazba vzniká až narozením dítěte, tak člověku lpícím na tradicích doprovázejících vznik nového manželství, musí dozajista záležet na tom, do jakého rodinného prostředí se dítě narodí. Snad proto také byla v dávné minulosti zavedena tradice, že se s intimním životem může začít žít až po svatbě.

Mgr. Kateřina Neubauerová, DiS.

sociální pedagog, terapeut,  

laktační poradkyně - zdravotník

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode