Jak být důsledný a zároveň láskyplný rodič?

08.02.2017 14:44

Nebojte se, že vás děti nebudou mít rády, když budete důslední a pevní ve výchově, i když brečí a vzdorují.  Vy přeci nenatahujete ostnaté dráty, Vy i přes ZÁKAZ stále vnímáte potřeby a emoce svého dítěte.  

 

Jak být důslední a zároveň láskyplný rodič?

V minulém článku jsem psala o tom, proč si myslím, že není vhodné strašit děti pohádkovými bytostmi. Strašit děti lze i jinak tělesnými tresty, tresty odnětím lásky, vyhazovem za dveře, dlouhými morálními přednáškami s výčitkami.

Co mají tyto tresty společného? Vyjadřují často naší vlastní bezmoc a vztek na dítě, že si něco takového vůbec dovolilo. Zkuste si, ti co plácáte dítka přes ruce, v danou chvíli uvědomit, co od tohoto trestu ve výchově očekáváte? Aspoň si bude vědět, že to nemá dělat. Negativní zpětná vazba? Pavlův reflex, který je vhodný pro výcvik zvířat. Prohřešek – trest. Za sebe mohu říci, že vždy, když jsem své  dceři dala přes ruce, prvním popudem byl vztek. Vztek že zase zlobí, vztek, že nemám klid, vztek že zničí danou věc, vztek že ubližuje sourozenci a spousta dalších vzteků.

A co máme tedy dělat, abychom nemuseli používat tresty bytím, vyhazovem atd.?

Vnímáme, proč se dítě chová tak, jak se právě chová.

Prvním krokem je vnímat, že dítě, které stojí proti Vám má své emoce, přání, očekávání a něco se stalo, že se začalo chovat nevhodně. Nechce se oblékat, hlučí u jídla, mlátí hračkami, praští sourozence. Děti mají speciální radary na to, co Vám vadí. Naše dcerka záhy začala ve chvílích vzdoru skákat a dupat na schodech u nás v domě. Právě tyto schody manžel opatruje, aby se nerozviklaly, protože jsou ze železné konstrukce. Do dnes, a je jí 12 let, když má naše dcera vztek, odnesou to nejčastěji schody.

Děti potřebují soustředěnou pozornost rodičů při společné hře, povídat si, kontakt. Potřebují jistotu rodinného hnízda, lásku mezi mámou a tátou. Pocit jistoty a bezpečí, který pramení ze vztahu mezi jím a rodiči. Samostatnou kapitolou je sourozenecká žárlivost. Ta vyplodí spoustu zlosti, s níž je dobré pracovat. Potřebují se o vás opřít. Vnímat, že ano je ano a ne je ne. Když něco rodiče slíbí, platí to. Není nutné být dokonalý rodič, ale je fajn, si uvědomit, kdy má naše dítě právo se zlobit, vztekat se, naštvat se na nás.   Pak se dá s emocemi pracovat.

Snažíme se uchopit své emoce ve vztahu k dítěti v situaci konfliktu.

Samotnou kapitolou, je pojednání o tom, jaké pocity v nás vyvolává pláč vlastního dítěte.   Už jen z toho důvodu, že před pár lety ještě děti nesměly v tak hojné míře projevovat své emoce a musely poslouchat. Ty to děti byly současní mladí rodiče malých dětí. Narozením dítěte se nám opětovně otevřou zážitky a pocity našeho dětství. Nyní jsem na druhé straně barikády. Rodiče a nyní máme být mi, ti kteří jsou autoritou, vedou a vychovávají. A tak není divu, že v kritických chvílích výchovy objevují emoce našeho dětství. Mohou to mýt nevyplakané slzy, lítost, pocity křivdy, kdy jsme museli poslechnout. Teď by mělo poslechnout Vaše dítě. Ale můžete mu to udělat? Dát mu to, co Vás tolik bolelo? NE. A hranice výchovy se povolují. Tomu se v psychologii říká přenos emocí. Dítě může situaci vnímat naprosto odlišně, než-li vy.   Anebo to může být hněv, ,,já si tohle dovolit k rodičům nemohla!“ Tady je dobré si uvědomit jeden obrovský rozdíl. Vy dítěti zachováte hranici, dáte mu řád, ukážete mu, že takto se chovat nemá, dáte mu také správný příklad, jak se chovat má, jak má například vyjadřovat vztek přijatelnou formou. Vaše dítě totiž nemusí emoce polykat, vy mu dovolíte je adekvátně ventilovat.

Za emoce děti netrestejme, snažme se je pochopit a pracovat s nimi jako s něčím, co k životu bezprostředně patří.

Mluvme o nich, o tom, co cítíme. Vnímejte, co cítí Vaše dítě. Malé děti nepotřebují kopu slov, ve kterých se beztak ztratí, ty potřebují láskyplnou náruč. A když ji odmítají, je to krokodýl, emoce zlostí, která je pudí od Vás. Buďte i přes to s nimi. Když se jo zlobíte, a máte pocit, že svůj jazyk či ruce neovládnete, zkuste si svůj vztek  vyventilovat do vedlejší místnosti, jít si zaběhat, kopat do míče, štípat dříví, zabušit si do boxovacího pytle. Dítě pak uvidí, jak efektivně zacházíte se svou zlostí a naučí se to od Vás. A až pak  přijít k dítěti a situaci řešit.  Ono se mezitím také uklidní. Řešit konflikt, i ve výchově, ve chvíli, kdy jsou naše emoce, krokodýli, v plné polní, plodí jen zlost, lítost, pocity křivdy a pocity osamocení. Nenechte své krokodýli, aby vstupovali mezi Vás a Vaše dítě.

Zkuste logické tresty

Jsou to tresty s logickým důsledkem nežádoucího chování.

Ukradne dítě něco? Mělo by to vrátit. Rozlije pití, utře ho. Hodil hračkou a rozbil ji, nebudeme kupovat novou. Je po ní. Už to je trest, nemusíme již v dítěti vyvolávat pocity viny přednáškami o házení hraček. Rozbije něco v domácnosti, měl by to zaplatit z kapesného. Když dítě dělá něco, co by nemělo a ruší tím ostatní, je možné mu dát na výběr. Buďto přestaneš bubnovat do talíře a budeš tu s námi jíst, a nebo si jdi dělat rachot do pokojíčku. Ale přijdeš o jídlo. To je logický důsledek rozhodnutí.  Další jídlo je svačina.  Neobléká se, pospícháte na autobus, aby jste stihli aktivitu. Přijdete pozdě. Přijde o ní, jiný autobus nejde. Školák již nese svou zodpovědnost a tak pozdní příchod může být cenným zážitkem, který ho naučí se ráno včas vypravit do školy za pomoci maminky, ale ne pod taktovkou maminky.  Dítě by mělo přijmout zodpovědnost za včasný příchod do školy.  Když ji nese matka, dítě se stále cítí jen komandováno. Je to zážitek, co nakonec dítě vychovává a naše důslednost, nechat dítěti prožít důsledky jeho chování. Hodil kluk hračkou, rozbil ji, nebudeme kupovat novou. Je po ní.  Ale je tu otázka pro vnímavého rodiče, proč hází hračkou? Nudí se? Má zlost? Nejde mu něco? S tím se dá pracovat.

Pak jsou tu předem dojednaná pravidla s konkrétním důsledkem, trestem, chcete-li. Ten se dá aplikovat bez emocí vzteku. V klidu, domluvili jsme se, že pokud budeš narážet motorkou do zdi, uklidíme ji. A při dalším prohřešku tak učiníme.

Budeš, li házet hračkami, vezmu ti je. Budeš-li být děti na hřišti, jdeme okamžitě pryč.  Již s malým dítětem se dá předem ,,domluvit“, že pokud bude házet hračkami, okamžitě mu je berete. To slíbíte. Ale je to stále slib v očích dítěte. A hodí ... Musíte mu hračku vzít, aby Vám příště důvěřovalo a aby si zažilo důsledek svého přečinu.     Začne se vztekat, plakat, vřískat.  Ale dítě může porušovat pravidlo již proto, že  cítí nedostatek vaši pozornosti, nudí se, něco mu nejde,  může být unavené, nenajedené. Zkrátka, když jsme v nedostatku, vztek nějak ven musí.  I to je dobré vnímat a vést dítě, jak může jinak projevit své emoce, přání a potřeby. Ale o tom již příště.

Zpět

 

Dovedou vás děti občas k šílenstív, že vidíte rudě? 

Zkuste odejít a uklidnit se v jiné místnosti - první krok je nejtěžší

Situaci můžete začít řešit až s klidnou hlavou.

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode